Aby byla radost jako na Starém bělidle
Vydání: 2013/9 Lidé se loučí s Benediktem XVI., 26.2.2013, Autor: Jan Paulas
Příloha: Doma
„Babička už jede!“ rozlehlo se po domě; pan Prošek, paní, Bětka nesouc na rukou kojence, děti i dva velicí psové, Sultán a Tyrl, všecko vyběhlo přede dvéře vítat babičku. Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát, všecky tři vedle sebe, ani z babičky oka nespustily!
Idylický obrázek, který zná již několik generací od útlého dětství: příjezd babičky na Staré bělidlo. Ilustrace Adolf Kašpar
Kdo by neznal malebnou scénu z Babičky, kterak přijíždí na Staré bělidlo. Božena Němcová napsala tuto snad nejznámější českou knihu v nelehké době a jako vzpomínku na šťastné dny dětství, které byly spojeny právě s příchodem jednoho z prarodičů. Škoda že česká literaturu nemá také knihu Dědeček, aby to bylo spravedlivé. I když to možná není tak docela pravda. Před pár lety totiž spisovatel Jan Novák vydal knihu Děda, v níž vzpomíná právě na druhého prarodiče. Jen jeho vzpomínky už nejsou tak idylické. Prožíval totiž dětství v 50. letech, v době nástupu komunismu, a jeho dědeček se mu vryl do paměti jako hospodář, jemuž komunisté sebrali pole i koně. Ten svět měl tedy do Starého bělidla hodně daleko, ale i tento prarodič měl na dětský svět a zrání budoucího spisovatele určující vliv. Jinak by asi ani nenapsal oceněný román o bratrech Mašínech Zatím dobrý.
Mívají víc času než rodiče
Prarodiče jsou zkrátka důležitými aktéry dětství svých vnoučat a jejich vklad je někdy naprosto zásadní. O tom svědčí i osobnosti, které jsme oslovili (na str. B), aby prozradily, jakou roli v jejich životě sehráli prarodi-
če.
Se speciální pedagožkou a psychoterapeutkou Hanou Imlaufovou se v dnešním tématu zamýšlíme právě nad tím, čím jsou prarodiče svým vnoučatům přínosem – a to i v náboženské rovině – a čeho by se měli naopak vyvarovat. Často totiž bývají součástí denního praktického chodu rodiny víc, než tomu bývalo dříve – vodí děti do školky i do školy, vyzvedávají je, hlídají, píší s nimi úkoly, čtou jim pohádky, zkrátka mají na ně během týdne víc času než jejich rodiče. Z toho plynou ovšem také některá nedorozumění. „Pokud jsou prarodiče vtaženi do chodu mladé rodiny a počítá se s jejich pomocí, mohou více prožívat sounáležitost s rodinou, ale mnohdy – zejména když bydlí všichni v jednom domě – se pak obtížně hledají hranice mezi rodiči a prarodiči,“ říká pedagožka a radí, co je základem takového vzájemného porozumění.
Sdílet článek na:
