9. říjen - Světový den hospiců
Vydání: 2010/38 Pronásledování křesťanů, 13.9.2010, Autor: Jiří Macháně
Pokud jste před dvaceti lety vyřkli slovo hospic, prakticky nikdo netušil, co vlastně ve skutečnosti znamená. Dnes už se hospicové hnutí ve veřejném prostoru i mínění zabydlelo. Ale jak ukazují zkušenosti z českých hospiců, v informovanosti nelze usínat na vavřínech. Hovořili jsme o tom s JARMILOU NEUMANNOVOU z Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče.
Jedním ze způsobů, jak o sobě dát vědět, je právě Světový den hospiců a paliativní péče. S čím chcete oslovit v letošním roce?
Zejména upozornit na potřeby lidí v posledním stadiu nevyléčitelné nemoci a jejich rodin – v oblasti zdravotní, sociální i duchovní. Rádi bychom otevírali prostor pro diskusi například o eutanazii, zlepšovali dostupnost hospicové paliativní péče a samozřejmě získali i finance. V okruhu tohoto dne se tam už tradičně koná spousta koncertů, dnů otevřených dveří, pochodů, výstavy a mnoho dalších akcí právě na podporu hospiců.
Co musíte stále připomínat?
Když se lidé diví tomu, jak se hospice o nemocné starají, říkám jim, že to vlastně není nic speciálního – vracíme se zpět k přirozenosti. Je přece přirozené, že u těžce nemocného blízkého člověka nemá rodina návštěvní hodiny, může u něj být kdykoli a držet ho za ruku nebo spát poblíž. Není třeba ho budit v danou hodinu, může jíst, kdy chce, a spát, kdy chce. Může si povídat s dobrovolníky, účastnit se kulturních akcí i bohoslužeb. To je podmíněno jednou specialitou hospiců – profesionální léčbou bolesti a obtížných příznaků onemocnění.
Tato příloha má v záhlaví název Asociace poskytovatelů hospicové paliativní péče. O co tomuto sdružení vlastně jde?
Přeci jen je pořád dost lidí, kteří nevědí, že hospice poskytují specializovanou zdravotní péči lidem, u nichž byly vyčerpány všechny možnosti aktivní léčby jejich onemocnění a přešlo se k léčbě úlevné – paliativní. Bojujeme s mýty, jako že hospice jsou domovy pro seniory nebo léčebny dlouhodobě nemocných (viz strana D této přílohy – pozn. red.). Musíme lidem připomínat, že většina z nás se s nutností hledat tuto péči pro sebe nebo své blízké zkrátka setká. Statistika je neúprosná: v naší zemi onemocní každý třetí člověk nádorovým onemocněním a každý čtvrtý na něj zemře. K tomu, aby lidé s hospicem „uměli počítat“, jsou právě kampaně typu Světového dne moc užitečné. I ti, kteří ještě stále netuší nebo se tématu bojí, se mohou připojit a podpořit hospic v regionu. Přehled těchto akcí, na které mohou čtenáři KT přijít nebo pozvat své přátele, lze nalézt na straně C této přílohy, případně na www.asociacehospicu.cz.
V čem čeká asociaci nejvíc práce?
Za úkol máme propojovat odborníky a politiky, aby spolupracovali na systémových řešeních nutných pro fungování hospiců. Téměř ve všech regionech České republiky jsou již lůžkové hospice, ale je potřeba dořešit financování sociálních služeb v hospicové péči, rozšířit domácí hospicovou péči do všech koutů země, vzdělávat lékaře, sestry, ošetřovatele a sociální pracovníky. Poskytovatelé domácí hospicové péče nabízejí své služby často marně – zdravotní pojišťovny s nimi totiž nechtějí uzavírat smlouvy, a tak těžko vysvětlují rodinám, proč když si celý život platily zdravotní pojištění, domácí péči jim nikdo nezaplatí. I u některých praktických lékařů žádají o předepsání domácí hospicové péče pacienti marně, změnit názor lékaře, že nemocnému, o něhož chce rodina pečovat doma, bude lépe v LDN, je těžké. Vím například o reakci syna jedné z pacientek, který po marné diskusi s praktickým lékařem požádal o karty celé své rodiny a přihlásil se k lékaři, který bez potíží péči předepsal a umožnil mu pečovat o maminku do konce jejích dní doma. Česká republika sice patří mezi 40 nejbohatších států světa, ale v žebříčku dostupnosti hospicové péče jsme na 33. místě za Malajsií či Mexikem. Na důstojnou hospicovou péči u nás dosáhnou jen 2 procenta ze 70 000 lidí umírajících v institucích ročně. Na změně této situace pracuje asociace už šestý rok a čeká nás ještě spousta práce, při níž budeme potřebovat pomoc veřejnosti, odborníků a politiků. Připojuji se k výroku jednoho opavského lékaře domácího hospice: „Vyspělost společnosti by se neměla měřit počtem kilometrů dálnic, ale pokrytím regionů domácí hospicovou péčí.“
Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články
