Vydání: 2005/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 16.8.2005, Autor: Iva Peřinová

     V současné době existuje v České republice jediná církevní nemocnice s akutní péčí. Je jí Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze - dříve známá jako Nemocnice pod Petřínem. „I proto, že je jediná, se jí snažíme podporovat. Chodí se k nám léčit mnoho duchovních, řádových sester a bratří, i mnoho dalších lidí z celé Prahy a republiky, kteří tu hledají ,trochu jinou‘ péči a přístup než v ostatních nemocnicích,“ říká projektová manažerka nemocnice Marie Hanušová.

     V čem ona jinakost spočívá? „V tom, že je naše nemocnice malá, a tudíž kontakt s pacientem a lékařem je bližší než ve velkých zařízeních; jsme zkrátka osobnější. Druhý rozměr, na který klademe důraz, je duchovní péče, o kterou je možné požádat 24 hodin denně. Její součástí je i pravidelná bohoslužba, která probíhá v kostele přímo v areálu nemocnice,“ vypočítává projektová manažerka.

Pod Petřínem

Nemocnice se nachází ve vskutku nádherném prostředí: uprostřed veliké zahrady v srdci Prahy pod Petřínem. Pacienti tak mají klid a možnost procházek, handicapem tohoto jedinečného umístění jsou pouze menší komplikace v dostupnosti zdravotnického zařízení MHD – na tramvaj je to celkem daleko.Zato zaparkovat autem se dá bez problémů přímo v areálu nemocnice. Nemocnice přijímá pacienty z celé republiky. „Pacient se může telefonicky objednat a přijet na vyšetření,“ uvádí hlavní sestra Veronika Synovcová. Kromě oddělení rehabilitace je nemocnice schopna udržovat velmi krátké čekací lhůty na jednotlivá specializovaná vyšetření.

Kapacita nemocnice je v současné době 214 lůžek na pěti odděleních: interna, chirurgie, anesteziologicko-resuscitační oddělení, dětské a dorostové detoxikační centrum a lůžkové i ambulantní rehabilitační oddělení. Lůžková oddělení doplňuje radiodiagnostické oddělení, oddělení klinické biochemie a lékárna. „Máme i nadstandardní pokoje s větší intimitou včetně možnosti mít po dobu hospitalizace na pokoji někoho blízkého,“ podotýká hlavní sestra. Návštěvy mohou pacienti přijímat během celého dne.

Veronika Synovcová pracuje v nemocnici již 10 let. Nastoupila na oddělení ARO, později se zde stala staniční sestrou a poslední dva roky vykonává funkci hlavní sestry. To, že některý zaměstnanec pracuje v této nemocnici v dnešní době i několik desítek let, není přitom výjimkou. „Naše oddělení nejsou tak velká jako v jiných zdravotnických zařízeních, proto každý člen ošetřovatelského týmu může pacientovi věnovat více času a může k jeho požadavkům v oblasti stravy či rehabilitace přistupovat individuálně,“ uvádí hlavní sestra.

„Co se týče kvality poskytované péče a řízení nemocnice, v ničem se nelišíme od státních nemocnic,“ prohlašuje ředitel nemocnice Vlastimil Šipl, „ale vztahy mezi personálem a pacienty jsou u nás na vyšší úrovni. Řádové sestry vnímají službu u nemocného člověka jako své poslání, které uskutečňují spolu s civilními zaměstnanci. Přítomnýkněz poskytuje duchovní útěchu, což do nemocnice vnáší zvláštní atmosféru.“

Mezi vyšetřením a večeří

V nemocnici se potkávají řádové sestry s civilním personálem a díky pečlivému výběru pracovníků nedochází k žádným disharmoniím. Nikdy se nestalo, že by nevěřící pacient pojal nedůvěru k tomu, že o něj pečuje řeholnice. „Naopak,“ směje se Veronika Synovcová, „pacienti jsou zvědaví na to, jak sestry vypadají, kolik jich tu máme a kde všude pracují. Vysvětlíme jim, že jsou stejně vzdělané jako civilní sestry, jen svůj osobní život si uspořádaly jinak.“

Jednou z řeholnic, která v nemocnici pracuje, je i sestra Madlen Zvonková. V roce 1992 absolvovala farmaceutickou fakultu a zároveň se rozhodla pro zasvěcený život. „V Katolickém týdeníku vycházely v té době články, které představovaly jednotlivá řeholní společenství. V materiálu o boromejkách bylo uvedeno, že tyto sestry pracují také v lékárně, a tak mě napadlo se s řádem zkontaktovat,“ uvádí sestra Madlen, která o rok později vstoupila do noviciátu. V současnosti pracuje jako vedoucí lékárny a bydlí v mateřském domě kongregace, umístěném v blízkosti nemocnice - spolu s dalšími asi třiceti sestrami, z nichž necelá polovina je zaměstnána v nemocnici.

Řádové sestry nepracují na každém oddělení, jejich počet se od roku 1993 navíc snižuje: dnes jsou jich v nemocnici zaměstnány necelé dvě desítky. Jedna z řeholnic je i staniční sestrou na lůžkové interně. „Je stejně zodpovědná i přísná jako její civilní kolegyně,“ uvádí hlavní sestra.  

Každý den mezi jednou a třetí hodinou odpoledne chodí za pacienty P. Pavel Petřina OPraem, v neděli je navštěvuje přede mší svatou. Je připraven posloužit svátostmi i osobním rozhovorem. Z prvního i druhého patra nemocnice je přímý vstup na kůr kostela, takže pacienti se mohou zúčastnit bohoslužby. „Začátek mše svaté byl schválně vybrán ve všední dny na třetí hodinu odpoledne, aby se bohoslužba vešla mezi vyšetření a večeři,“ vysvětluje sestra Madlen.

Milosrdenstvím proti moru

Kongregace Milosrdných sester se řídí augustiniánskou řeholí. Založena byla ve Francii ve 2. polovině 16. století v době moru, kdy nastala velká potřeba starat se o ty nejubožejší. „Oproti ostatním řeholím má naše kongregace ještě slib milosrdenství – to nás odlišuje od dalších řádů,“ říká sestra Madlen.

V Praze jsou sestry činné ještě v Domově sv. Karla Boromejského v Řepích, dále působí v Albrechticích a Znojmě-Hradišti, kde se mladší sestry starají o starší nemocné spolusestry. Ve Frýdku–Místku a Ostravě-Pustkovci se několik boromejek věnuje službě seniorům. Milosrdné sestry nechybí ani v Prachaticích, kde se v jejich objektu, který je rodným domem sv. Jana Neumanna, buduje hospic. „Co se týká našeho dorostu, tak se můžeme pochlubit tím, že nedávno skládaly čtyři novicky první sliby. A máme i tři další kandidátky,“ uvádí Madlen Zvonková. Mezi sestrami jsou pouze sestry české a slovenské národnosti, boromejky přitom působí ve všech zemích Evropy a také na misiích.   

Zakladatelem nemocnice je církevní právnická osoba Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Církev sama není schopna nemocnici výrazně finančně podporovat. „Pro nás je možná větší pomoc to, že na nás věřící v diecézích myslí svými modlitbami a sbírkami – při poslední diecézní sbírce v Praze se vybralo přes 700 tisíc korun,“ chválí vnímavost věřících projektová manažerka ing. Marie Hanušová.

Pravidelné finanční prostředky na provoz získává nemocnice na základě objemu poskytnuté zdravotní péče od zdravotních pojišťoven. Kromě toho hospodaří s menšími dotacemi na základě předložených projektů z ministerstva zdravotnictví, magistrátu hl. města Prahy nebo městských částí Prahy. „Nezanedbatelný příspěvek získáváme z darů jednotlivců a firem. Všem patří náš velký dík!“ podotýká ředitel nemocnice.

Pohladí laskavým slovem

Stravovací provoz vede řádová sestra Stanislava Vitásková. „Moc mi tu chutná. Za ten rok, co jsem tedy, jsem už tři kila přibrala,“ směje se Marie Hanušová. Kromě toho, že kuchyně dobře vaří, peče také cukroví a připravuje pohoštění pro zájemce nejen z řad zaměstnanců, ale i pro firmy a různé akce. Kuchyně splňuje všechny přísné evropské normy a pracovnice jsou svou činností schopny získat prostředky na nákup téměř všech nových potřebných zařízení.

Nemocnice sester boromejek má v Praze dávnou tradici – letos v květnu to bude už 151 let od jejího založení. Pět sester boromejek tehdy do Čech přišlo z Francie, aby tu založily malou nemocnici. Na několika ošetřovatelských lůžkách pečovaly o své první pacienty; mohly tak činit díky pomoci dobrých lidí, největším mecenášem byl šlechtický rod Lobkowiczů. Díky jejich finanční podpoře mohly vystavět nemocniční budovu a kostel, které slouží pacientům dodnes. Po nástupu komunismu k moci byla nemocnice vyvlastněna a stala se z ní pobočka Fakultní nemocnice v Motole. Situace se změnila až v roce 1993, kdy byly objekty s pozemky někdejším vlastníkům vráceny.        

V blízkosti nemocnice, v Domě sv. Notburgy, sídlí hlavní vedení sester boromejek v ČR. Generální představenou Kongregace je matka Bohuslava Kubačáková. „Spojitost kongregace a nemocničního zařízení je velmi blízká. Sestry určují strategické cíle nemocnice a její fungování,“ vysvětluje Marie Hanušová. Správní rada je tvořena sestrami boromejkami a odborníky (tři členové správní rady jsou členy maltézského řádu). Společným úsilím správní rady a vedení nemocnice jsou kladeny cíle dalšího rozvoje jediné církevní nemocnice v zemi. „Kongregace pochopitelně nemocnici podporuje v rámci svých možností i po finanční stránce. Bez toho bychom nemohli vůbec fungovat,“ uvádí M. Hanušová. Vznikla i nadace Dobré dílo sester sv. Karla Boromejského, která nemocnici podporuje nejen finančně, ale i věcnými dary. V poslední době věnovala nadace například 250 tisíc korun na zakoupení přístroje pro rehabilitaci horních končetin, který byl předán na rehabilitační oddělení koncem dubna letošního roku, a na zakoupení dvou speciálních polohovatelných lůžek.

Problémem je, že se za působení fakultní nemocnice do budovy skoro neinvestovalo, a to se dnes projevuje. V současnosti se nemocnice připravuje na rekonstrukci ústředního vytápění, podobným procesem bude procházet střecha nebo sociální zařízení. Náročná je pochopitelně i údržba rozlehlé zahrady. (Jen velmi malou část z rozlehlé plochy užívá kongregace, většinu užívají pacienti.) „Pokud pacient přijde do nové nemocnice v Motole a pak k nám, vidí rozdíl,“ nezastírá situaci Marie Hanušová. Ten rozdíl není pochopitelně v kvalitě poskytované péče nebo hygieně, ale v dispozicích pokojů či celkovém stavu objektu. „Ale nezoufáme si a pilně pracujeme na tom, aby naše nemocnice dosáhla po všech stránkách té nejlepší úrovně,“ uvádějí svorně pracovníci nemocnice. 

A co říkají pacienti? Jiřina Kratochvílova z Ondřejova ležela s nemocným srdcem u boromejek 14 dní: „Všichni tu jsou moc ochotní, sestřičky obětavé a já jsem moc spokojená.“ Třiasedmdesátiletá Milena Součková prodělala dvě zlomeniny – kotníku a obratle – a v nemocnici byla již dvakrát na rehabilitaci. „Báječné je, že tu nejde jen o rehabilitaci těla, ale člověk je tu úžasně povzbuzený i na duši. Všichni jsou báječní a vybudovali si u nás pacientů důvěru. Od prvního dne mě ujistili, že nikomu nebude vadit, když na ně budu třeba třikrát za noc zvonit. Laskavým slovem každého pohladí a přitom po odborné stránce skvěle vyléčí,“ říká paní Součková a pokračuje: „Mimořádnou výhodou, kterou bych jinde po republice těžko sháněla, je možnost každodenní návštěvy kněze, který nám přináší eucharistii. Tím, že kněz všechny povzbudí, vytváří na každém pokoji krásné společenství. Moc pěkné je i to, že máme možnost ve sluchátek u každé postele poslouchat mši svatou. Kdyby nebylo té mé nemoci, bylo by to tu bez chyby.“