Přihlásit se
Archivní článek
Uprchlíci: Lampedusa se bouří
5. 5. 2015
|Tisk
|
Sdílet:
Středozemní moře je v těchto dnech místem smrti tisíců uprchlíků, kteří míří do Evropy. Situaci na italském pobřeží přibližuje tamní spolupracovnice KT Renáta Holčáková-Masto.
Vydání: 2015/19 Uprchlíci: Lampedusa se bouří, 5.5.2015, Autor: Renáta Holčáková-Masto
„Nejhorší je, jak jsou jejich těla nafouklá,“ říká jeden z rybářů z italské Lampedusy. Není sám, komu v sítích na širém moři uváznou kromě ryb těla běženců z Afriky.
„Dříve, když se to stalo, zastavili jsme loď, zavolali pobřežní stráž a počkali, až přijedou, aby vše sepsali a převzali tělo. Teď už to neděláme. Ne že by se to tak dělat nemělo, ale je to prakticky nemožné,“ přiznává muž. „Mrtvých uvázne v síti tolik, že bychom nemohli vůbec pracovat. Téměř při každém výlovu. Máme rodiny, musíme je uživit,“ podotýká rybář. Na otázku, co s těly mrtvých dělají, odpoví až po chvilce: „Házíme je zpátky do moře.“
I to je jedna z podob dnešní Sicílie, kde denně končí stovky uprchlíků, kteří se snaží dosáhnout na „lepší svět“. Prchají především z Libye, kde se povstalecké násilí vymklo kontrole. „Nevím, co bude dál. Raději nechci ani myslet. Vím, že ti lidé mají hrozné osudy a bylo by třeba jim pomoci. Jenže je nikdo nechce,“ komentuje třicetiletý prodavač ryb Giovanni. „Všichni končí na Sicílii. Chovají se tu slušně, byl jsem pár měsíců na severu a tam po osmé hodině neuvidíte venku nikoho z domácích. Lidé mají strach,
ulice tam ovládají gangy uprchlíků,“ tvrdí Giovanni.
Kde je stát, když ho potřebujeme?
Jen v loňském roce přijala Itálie na 170 tisíc imigrantů. Letos by jich mělo být více než 200 tisíc, někteří hovoří až o 800 tisících běženců, kteří by mohli dorazit k pobřeží Itálie. „Tlak v Libyi je obrovský a Itálie má vážný problém, který nemůže zvládnout sama,“ reaguje Angelo Villari, radní pro sociální politiku městského úřadu v Catanii. „Nejkritičtější situace je právě na Sicílii – nejen proto, že ostrov čelí hlavnímu náporu běženců, ale v neutěšené situaci tady žije i nemálo místních.“ Řada Sicilanů se pohybuje na hranici chudoby – bez práce, finančních prostředků, bez bydlení.
„Místní nám kladou naprosto legitimní otázku: Proč bychom měli pomáhat cizím, když nám nikdo nepomůže? Kde je stát, když ho potřebujeme my?“ tlumočí radní. Stížnosti místních pramení hlavně z jistého komfortu, jehož se uprchlíkům v některých azylových centrech dostává – poté co byli na lodi identifikováni a ošetřeni. Je postaráno o jejich ubytování, ošacení, jídlo i jakési sportovní či kulturní vyžití, dostanou k dispozici telefon i malé kapesné. Řečeno v číslech: stát na jednoho dospělého běžence přispívá 45 eur denně, na nezletilého 35 eur.
„Naplní-li se odhady o počtu běženců, kteří k našim břehům dorazí, nejsme schopni situaci dál udržet – nevím, co nás čeká. Zvlášť bude-li mezinárodní komunita i nadále dávat od celého problému ruce pryč,“ rozohňuje se Angelo Villari a dodává: „Itálie sama financovala po více než dva roky operaci Mare nostrum, kdy zachránila desetitisíce emigrantů. Pohár však už přetekl. Jestli se Evropa nedomluví, riskuje se tady opravdová genocida.“ Na vstřícných krocích se domluvila Evropská unie na dubnovém mimořádném summitu. Komplexní řešení situace, po němž opakovaně volá i papež František, je ovšem nadále v nedohlednu.
