12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Poutnická hůl věrozvěstů

1. 7. 2014

|
Tisk
|

Martin Damian: ikona svatých Cyrila a Metoděje

Vydání: 2014/27 Poutnická hůl věrozvěstů, 1.7.2014, Autor: Ivan Renč

Než se takzvaná Jednotná střední škola Zdeňka Nejedlého (dnešní šestá až devátá třída základního školství) „usadila“, aby vystřídala do té doby fungující měšťanku, bylo ještě možné ledacos.
Padesátá léta byla na samém počátku. Některé ústavy tohoto názvu měly ještě nějakou dobu v osnovách výuku náboženství. Našeho katechetu si pamatuji jako zkušeného, moudrého, vzdělaného a laskavého kněze. Soudruzi učitelé i soudruh ředitel si ho vážili, takže ho kupodivu nikdo neoslovoval soudruhu katecheto. Těšil se respektu celého učitelského sboru, jehož byl řádným členem.
Jednou onemocněl, nemohl se dostavit, a tak na poslední chvíli přišlo suplování. Tím bylo žactvo otráveno, protože se zprvu mylně domnívalo, že se půjde o hodinu dřív domů. A ještě více projevů nelibosti se ve třídě ozvalo, že hodinu náblu, jak se nepěkně hodinám náboženství říkalo, měla v zastoupení vést soudružka učitelka dějepisu. Ta, která ve svých hodinách – ve smyslu osnov – do studentských hlaviček vtloukala známé smyšlenky o chrabrých husitech, o jejich vlastenectví a o tom, že to byli vlastně první komunisté…
UČITELKA ŠTÍTIVĚ DVĚMA PRSTY, UCHOPILA STRÁNKU RODOKAPSU.
Soused v mé lavici byl kliďas. Dnes by se řeklo pohodář. Jeho jediná reakce byla, že si vytáhl z tašky rodokaps – přísně zakázanou literaturu – a pustil se do čtení. Všiml jsem si ilustrace: hřmící stádo bizonů se na ní řítilo prérií a jemu v patách tlupa indiánských lovců. Jenže obrázku si všimla i suplující soudružka dějepisářka, která právě začala studenty seznamovat s existencí svatých Cyrila a Metoděje.
K našemu překvapení byla ve svém výkladu ochotna připustit, že kromě husitů se v našich dějinách vyskytovali jiní hrdinové, v tomto případě duchovní hrdinové, že dávno před husity posvětily tuto zem požehnané šlépěje našich věrozvěstů z východu. A že dávno předtím, než Mistr Jan Hus vylepšil náš pravopis, odstranil z něho spřežky a vymyslel nábodeníčka dlouhá i krátká, svatý Cyril a Metoděj tento pravopis vytvořili.
Učitelka štítivě, dvěma prsty, uchopila stránku rodokapsu a zdvihla sešit nad hlavu. Řekla: „Arnošte Michálku, tebe asi víc než můj výklad zajímají bizoni a kovbojové. A víte, třído, že těmto bizonům velmi podobní sudokopytníci, zubři, žili i v našich krajích a v dobách Cyrila a Metoděje jich byly naše lesy plné? Víte, že zubři byli obávanými turovitými zvířaty a že se k nim váže kouzelná pověst právě z dob Cyrila a Metoděje?“
Učitelka Michálkovi rodokaps nezabavila. Začala vyprávět legendu, kterou do dneška nosím v hlavě.
ŘECKÉ SLUNCE
Nastala zima. Cyril a Metoděj putovali zemí a rozdávali radost, posilu a útěchu všem lidem. Měli namířeno ke knížeti Rostislavovi, kam byli vysláni svým císařem Michalem. Byli posláni, aby náš slovanský lid poznal sílu, moc a naději v Kristu Ježíši, našem Pánu. Přišli, aby nám předali víru v jediného a milosrdného Boha.
Cestovali, pracovali, zimu ani necítili. Jenže zima tu byla a oba bratři věrozvěstové na ni ze svého slunného domova nebyli zvyklí. Celí promrzlí ztratili cestu a zabloudili. V bažinách skrytých pod mokrým sněhem na ně číhala smrt. Poutnická hůl se jim bořila do měkké rašeliny a brzy jim voda sahala až po pás. Cyril se roznemohl.
„Naše řecké slunce bys potřeboval,“ vzdychl Metoděj, „to by tě postavilo na nohy za chviličku.“ Mráz a nepohoda sílily. Sám najednou pocítil, že i jeho začíná nemoc přemáhat. Netrvalo dlouho a oba leželi pod skalní stěnou na pahorku kdesi hluboko v lesích a nevěděli, co s nimi bude.
„Můžeš-li, Pane, zachraň mého bratra, aby mohl dokončit své poslání. Ty přece můžeš všechno,“ modlil se Metoděj. „Je to tvůj horlivý a pilný služebník. Může-li to tak být, vezmi si raději mě, služebníka neužitečného.“
A taky Cyril se modlil: „Pane, vím, že z mého bratra Metoděje bude mít tento národ víc užitku. Pro jeho mírnost a moudrost.
Můžeš-li, vezmi si mne a jeho zachovej, amen.“ Pak oba jen vzpomínali na svou vlast omývanou nekonečným modrým mořem s bílou krajkou příboje na pobřežních skaliskách.
"MŮŽEŠ-LI, PANE, ZACHRAŇ MÉHO BRATRA, ABY MOHL DOKONČIT SVÉ POSLÁNÍ"
Metoděj se prudce nadzvedl: „Cítíš to taky, bratříčku? Cítíš taky ten dým?“
„Kde je kouř, tam je oheň a tam je i lidské obydlí,“ s nadějí v hlase uvažoval Cyril. Nebylo to však pouze obydlí. Kouř vycházel z milířů, v kterých uhlíř Sitobor pálil z dubových polen uhlí.
Cyril a Metoděj byli zachráněni. Uhlíř, jeho synové a taky ženy s posilujícími bylinkami a kotlíkem nad ohněm se obou poutníků ujali. Posílili je horkým kozím mlékem a nejmladší Sitoborův syn, dvanáctiletý Gorazd, jim do mléka přidal lžíci medu. Gorazd kulhal. Chromou nohu za sebou vláčel jako dubové poleno, kterých bylo kolem uhlířovy chaty navršeno. Cyril a Metoděj se na chlapce vděčně, ale i trochu smutně usmáli. Posílil je pak také spánek a Sitoborovo povídání, kterému naslouchali jako pohádce na dobrou noc.
ZEMĚTŘAS
Náhle se zem divoce zatřásla. Ozvalo se blížící se hromobití. Všichni domácí se strachy přikrčili v nejzazším koutě. Nejvíc se polekal Gorazd. Zemětřas sílil. Ozvalo se dunění a supění, jako by se sem hnala ničivá vichřice, a chata se celá zakymácela, jako by do ní uhodil hrom. Z ohniště vytryskl roj zlověstných jisker.
Cyril a Metoděj vyběhli z chaty. Před ní stál a divoce hrabal kopytem zubr. Zvíře velké jako skála, v očích blesky a rohy ještě ověšené doškovou slámou, jak na střechu chaty zuřivě zaútočilo. Houžev březového proutí se mu houpala v nozdrách a z nich šlehala oblaka páry páchnoucí sírou a hnilobou. Z tlamy zubrovi ukápla slina.
„To je on, bratříčku, to je ten obr, o kterém nám včera vyprávěl Sitobor!“ zašeptal Metoděj.
„Myslel jsem, že vyprávěl jen o pohádkové bytosti. V těchto krajích lidé často věří báchorkám a místo v dobrého Pána, co dal život všemu stvoření, věří ve všemocné obludy a pohanské bůžky,“ zašeptal i Cyril.
Tváří v tvář tomu divousovi si Cyril a Metoděj připomněli Sitoborovo povídání. Zubr šíří strach a zkázu a nikdo ho nikdy nezkrotil. Sitobor vyprávěl, jak zubr každý rok ničí úrodu vikve a hrachu, jak neustále plení zahrádku, kde pěstují ředkev, a jak neušetří ani chlívek s domácím zvířectvem a kurník s hejnem slepic. Žádný plot mu není překážkou a žádná zbraň na jeho tvrdou a hustou srst není dost ostrá.
Ano, kdysi před léty se Sitoborovi za pomoci chlapců podařilo zubra na chvíli přemoci. Svinul houžev, vetknul mu ji do nozder a pak ho přivázal k tomu nejsilnějšímu dubu. Myslel si, že zvíře zkrotí a bude mu pak pomocníkem při práci v lese. Ale zvíře se zkrotit nedalo. Utrhlo se a s rohy u země se divoce řítilo tam i sem, aby započalo s dílem zkázy na Sitoborově hospodářství.
Při svém divočení povalilo i tehdy malého pacholíčka Gorazda, kterého měla žena Hamana u sebe, když na poli plela fazolový záhon. Gorazd při tom prudkém nárazu spadl tak nešťastně, že od té doby zůstal chromý.
ON VÁS VOLÁ
Cyril a Metoděj zvedli společnou rukou svou poutnickou hůl a zlehka, zlehýnka ji položili druhým koncem mezi hrozivě se tyčící rohy vzteklého zubra. A co se nestalo! Zvíře zafunělo a oblak páry z jeho dechu najednou nebyl cítit sírou nebo hnilobu, ale voněl jako dým kadidla. Přední nohy mu poklesly, jako by chtěl před oběma bratry pokleknout. Zatřásl hlavou, zbavil se chomáče slámy a byl krotký jako beránek. Vyběhl na holý pahorek tyčící se za uhlířovou chatou. Tam se zvíře ohlédlo a mírně zabučelo. Z tónu jeho hlasu i z jeho pohybů bylo zřejmé, že oba muže vyzývá, aby ho následovali. „On vás volá,“ došlo najednou Sitoborovi.
„Jděte, jděte za ním, on vás povede,“ zaradoval se Gorazd. A všichni viděli, že chlapec už nekulhá a že jeho chromá noha už není chromá. Jako dotykem poutnické hole našich věrozvěstů opustila zuřivého zubra síla zmaru, tak se i rázem uzdravila Gorazdova nožka, kdysi zubrem těžce poraněná.
Pak Cyril a Metoděj uhlířově rodině za vše poděkovali: před chatou zabodli poutnickou hůl do zmrzlé země. Zajela tam jako do másla. Před užaslými zraky všech se hůl zazelenala. Rozvětvila se, vyrašily na ní pupeny a z hole vyrostla košatá jabloň.
Gorazd hbitě jako veverka vyšplhal do koruny, natrhal zralé plody a všichni ochutnali. Pak už se Cyril a Metoděj spěšně rozloučili a spěchali, aby se nechali na další cestě vést tím zázračně proměněným turem, aby je vyvedl ze zdejších zrádných bažin hustých, nepropustných pralesů.
A samotný Gorazd? Ten se také se svými drahými rozloučil. Rozběhl se za oběma bratry, aby je na jejich cestě následoval, a stal se tak jejich prvním žákem. Zubr pak všechny tři bezpečně dovedl až do knížecího sídla Rostislavova, odkud soluňští bratři šířili s jeho pomocí novou zvěst po našich slovanských zemích. Zvěstovali lidem Boží království, abychom všichni pochopili, kudy a kam mají vést naše životní cesty.
Zazvonil školní zvonek, aby oznámil konec hodiny. Soudružka učitelka právě dokončila svůj příběh. Když odcházela ze třídy, zapomněli jsme se postavit na rozloučenou. Trochu nás to vzalo.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou