Vydání: 2007/13 Proč mladí lidé (ne)vstupují do řádů?, 27.3.2007

Příloha: Perspektivy

V roce 1966 dostala kamarádka „umístěnku“ do Karlových Varů. Občas jsem za ní jezdil, jedno všední odpoledne jsme si udělali výlet k horám. Vábily svou dramatickou siluetou, slibovaly „jiný svět“, kde bude možné povznést se nad všední starosti. Bylo to v zimě, ale zmrzlé oranice jen občas poprášil sníh. Šli jsme necestou přímo k cíli, míjeli zpustlé vesnice v nehlubokých údolích, kde několik kouřících komínů přidávalo své k všudypřítomnému sirnému pachu z nedaleké Vřesové. Hory byly dál, než se zdálo, začínalo se stmívat, když se před jejich masivem objevily tvary důlních výsypek, těžní věž a bloky sídlištních domů. Skoro za tmy jsme vešli do města, které se zdálo být liduprázdné. Třídou V. I. Lenina jsme došli na Mírové náměstí, vymezené honosnými fasádami Národního výboru, kulturního domu Budovatel, správy Sboru národní bezpečnosti, snad i soudu. První lidi jsme spatřili na fasádě kulturního domu: byli kamenní a nadživotní, zřejmě horník, pracující inteligent, družstevnice, přesně podle kánonu sovětského socialistického realismu. Od zamračeného hlídače prázdné ubytovny jsme se dozvěděli, že jsme v Novém Ostrově, ale bylo nám jako v těžkém snu. Druhý den nás karlovarští přátelé poučili, že město, postavené v padesátých letech pro bachaře podkrušnohorských koncentráků, prožívá už svůj „odliv“. Komunisté sice vládli, ale vidina socialismu s lidskou tváří se zdála být za dveřmi. O okolnostech vzniku podivného sousoší na ostrovském kulturním domě jsem se teprve nedávno dozvěděl z knihy o sochaři Jaroslavu Šlezingerovi.
Když tohoto umělce v roce 1949 zatkli, bylo mu osmatřicet let. Byl politickým vězněm z dob protektorátu (tři roky v Oranienburgu-Sachsenhausenu), absolventem pražské akademie (prof. Bohumil Kafka), uznávaným sochařem s řadou realizovaných plastik ve veřejných prostorách a na hřbitovech, vedl úspěšnou hračkářskou dílnu (do forem tlačená zvířátka, barvená a lakovaná), jezdil do Brna učit modelování na Střední uměleckoprůmyslovou školu, měl dům a auto, manželku, pětiletého syna a velké plány do budoucna.
Jihlavský proces s třiadvaceti členy „protistátní skupiny“ byl jednou z prvních akcí, které po únoru 1948 měly přinést strach mezi obyvatelstvo, umlčet případné oponenty. Organizátoři procesu zkonstruovali vylhané kauzy, rozdělili mezi obžalované 258 let těžkého žaláře, udělili dva doživotní tresty a tři muže popravili. Jaroslav Šlezinger dostal pětadvacet let, ale zemřel po šesti letech na nemoc z ozáření. Prošel věznicemi v Jihlavě a na Mírově, zhoubný byl Jáchymov, kde se po dva roky brodil v radioaktivním prachu. Když ho v roce 1954 převeleli z Jáchymova do Ostrova, znamenalo to výrazné ulehčení. V táboře „L“ se pracovalo dvanáct až čtrnáct hodin denně, v Ostrově jenom osm. Bylo zde více řemeslníků, pracujících na výzdobě ostrovského sídliště, ale zejména sochař Jaroslav Švec, spolužák z pražské AVU, který inicioval Šlezingerovo přeložení. Na záchranu života bylo ale už pozdě. Je obtížné představit si, jak probíhal poslední rok Šlezingerova života. Byl těžce nemocen, trpěl bolestmi a zvracením. Lékaři se mu snažili pomoci, byl rozpíchán stovkami injekcí. Přesto pracoval usilovně, zdá se, že jeho podíl na velkém sousoší, završujícím kulturní dům, byl zásadní. I když byl donucen pracovat pro režim, který ho zabíjel, toužil po kvalitě sochařské práce, ženě v sousoší dával podobu své manželky. Pracoval také na hlavicích „korintských“ sloupů a na velkém reliéfu v průčelí. Ale ve volnějších podmínkách ostrovské dílny našel ještě čas i energii pro vlastní práci, která se mu stávala modlitbou i vzkazem rodině, k níž se – jak už tušil – nikdy nevrátí.
Čtrnáct malých reliéfů Křížové cesty je prostým a srozumitelným odkazem sochaře Jaroslava Šlezingera. Věcí posledních se v umění jen málokdo mohl dotknout tak pravdivě.
Václav Sokol
Knihu Marie Bohuňovské Zaváté šlépěje (osud sochaře Šlezingera) vytiskl Ekon v Jihlavě v roce 2006.