Vydání: 2023/26-27 Co hlásají velehradské zvony, 27.6.2023

 
Jedním z opěrných bodů při hodnocení naší minulosti, budování přítomnosti i budoucnosti patří také přesvědčení o cyrilometodějské dimenzi naší duchovní, nábožensko-církevní, ale i národní a společenské identity. Jde o křesťanství, ideu skutečné demokracie, ale také o naše slovanství a evropanství. Tyto čtyři prvky vidím jako pilíře našeho duchovního, společenského i národního domu. Narušení kteréhokoliv z nich s sebou přináší narušení stability celé stavby.
S hrdostí se hlásíme k odkazu sv. Cyrila a Metoděje, k dědictví těchto svatých hlasatelů víry, učitelů Slovanů a spolupatronů Evropy. Ale i tato úcta má svoji historii a aktualizované interpretace – a to jak mezi různými slovanskými národy, tak i u nás doma.
V dobách národního obrození se vzpomínka na věrozvěsty stala příležitostí vyzdvihovat, že i zneuznávané malé slovanské národy, možná i bez vlastní státnosti, navzdory tomu nejsou národy bez dějin nebo otrocké, ale že mají právo na své bytí a samostatnost.
Mohli bychom zeširoka hovořit o Slovincích, Makedoncích či Ukrajincích. Nemůžeme obejít Bulhary, kteří čerpajíce z cyrilo-metodějského dědictví definovali svoji státní, kulturní i duchovní identitu. Nesmíme zapomenout na Chorvaty, kteří si zachovali během celého středověku a až do Druhého vatikánského koncilu liturgii v lidovém jazyce, včetně hlaholice, tedy písma, které vytvořil sv. Cyril. Nemůžeme nevzpomenout na nás Slováky, kteří jsme díky jezuitské Trnavské univerzitě formovali spisovnou slovenštinu a už od prvního vydání zpěvníku Cantus Catholici z roku 1655 zdůvodňovali lidový liturgický zpěv ve slovenštině právě připomínkou cyrilometodějských kořenů liturgického zpěvu v lidovém jazyce.
Mniši z Chorvatska
Jak to dosvědčují staré olomoucké kalendáře a liturgická oficia, pro Moravany byla liturgická památka sv. Cyrila a Metoděje nejen vzpomínkou na tyto zemské patrony, ale současně i argumentem ve prospěch církevní autonomie olomouckého biskupa jako i samostatného postavení celé Moravy.
Čeští králové zase v odkazu věrozvěstů, zejména přes spojitost s prvními Přemyslovci – hlavně Bořivojem, kterého pokřtil sv. Metoděj –, nacházeli zdroje legitimity vlastní státnosti. A proto i král a císař Karel IV., který založil jedno liturgické oficium (denní modlitbu církve) na počest sv. Václava, byl pravděpodobně i autorem nebo spoluautorem dalšího, věnovaného soluňskému bratru. Tentýž král pozval do Prahy do Emauzského kláštera Na Slovanech i hlaholské mnichy z Chorvatska.
Slovanská družba?
Když tak listujeme staletími dějin cyrilometodějské úcty a inspirace v roce, kdy si připomínáme století od smrti moravského „tatíčka“, arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana, nesmíme zapomínat ani na cyrilometodějské zdroje jeho sociální, charitní, národně politické i ekumenické činnosti.
Dokonce ani komunistický režim, jehož dozvuky stále ještě doznívají a místy až harmonicky souzní s novou liberálně-progresivní muzikou, nemohl obcházet diplomatický, jazykový či literární rozměr misie soluňských bratří. Musel se k nim hlásit – pravda trošku s kyselou tváří a skrz zuby – alespoň jako ke vzoru pro „slovanskou družbu“. Samozřejmě přitom úmyslně zapomínal na to, že Cyril s Metodějem nebyli politici, ale v první řadě svatí, a nepřinesli jen kulturu, ale především víru.
Kdo z účastníků památné velehradské pouti v roce 1985 by si nepamatoval, jak tyto dva atributy – svatost a víru – připomněl tehdejším mocipánům stotisícový dav. Tam poprvé v naší vlasti občané-křesťané vypískali řečnícího komunistického ministra. Jsem hrdý na to, že jsem i já tenkrát stál pod tribunou. Bez tohoto velehradského volání po víře a svatosti by asi těžko mohlo později v celé naší vlasti zaznít tak hlasité volání po svobodě. Velehradské zvony zvonily jako předehra k „poslednímu zvonění“ klíči na náměstích v listopadu 1989. Obě tato zvonění byla umíráčkem starého režimu.
Důstojnost a identita
Dnes mohou velehradské zvony znít jako „budíček“ nebo „alarm“ kvůli novým totalitním trendům, které papež František nazývá „ideologickým kolonialismem“. Ty se dotýkají základních antropologických skutečností, jako je důstojnost života i smrti, identity muže a ženy, manželství i rodičovství.
Před více než jedenácti stoletími svatí Cyril a Metoděj obhajobou křesťanské ideje manželství jako rovnocenného svazku muže a ženy přispěli k rozvoji a prosazování myšlenky na důstojné a rovnoprávné postavení ženy v rodině i ve společnosti. Pohanská polygamie či moderní tolerance různých forem bezbřehé mravní nevázanosti degraduje člověka – a to nejčastěji ženu – na předmět mužské nadvlády. Falešná svoboda vytváří nové otroctví. Sv. Cyril a Metoděj osvětou a osobním příkladem bojovali proti otrokářství, proti obchodování s lidmi mezi našimi předky. Kolik forem moderního zotročování dnes vidíme a kolik forem degradace lidských vztahů?
Adamovi vnuci
Možná se k velehradským zvonům víry a volání po svatosti brzy připojí i nové cinkání klíči našich domovů. Těch domovů, které chceme budovat jako místo pro život zdravých křesťanských rodin, tedy rodin, které jsou ve veřejném prostoru opovržlivě nazývány tradičními, tedy nemoderními, ale které jsou ve skutečnosti místem budování a rozvoje posvátnosti lidských životů a vztahů.
Cyrilometodějský pohled na člověka, který vychází z křesťanské antropologie, nám i dnes dává argumenty ve prospěch skutečného humanismu, tedy k prosazování nedělitelné lidské důstojnosti kaž-
dého jedince ve všech fázích jeho života a ve všech společenských stavech a situacích. Toto vědomí pramení z jejich učení, že všichni lidé jsou „Adamovi vnuci“ (Život Konstantina IX.), tedy navzájem bratři a současně milovaná Boží stvoření. Nikdo není tak malý a bezvýznamný, aby neměl právo žít a být ve stejné důstojnosti před lidmi i před Bohem. Všichni lidé, od chvíle početí až po smrt, jsou si rovni. Všechny národy jsou si rovny, všechny jazyky jsou stejně důstojné a hodné toho, aby jimi komunikoval člověk s člověkem, ale aby se jimi člověk obracel i k onomu vyššímu principu mravnímu, který my křesťané nazýváme Trojjediným Bohem.