12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

To je naše hřiště a nebude žádné lepší

25. 5. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/22 Inteligentní plán, 25.5.2010, Autor: Jiří Macháně

„Generální vikář, to je náhradník. Generální nikoliv proto, že by měl nějakou málem vojenskou hodnost. Ani ne vikář jako ten, komu se vyká. Jsem prostě zástupce – a to generální, tedy pro všechny věci – našeho biskupa. Jsem při svém rozhodování a práci na něm naprosto závislý, jsem jeho alter ego, druhé já,“ vysvětluje P. STANISLAV PŘIBYL, který je službou generálního vikáře pověřen jeden a půl roku v litoměřické diecézi. Nabízí nám jedinečnou možnost nahlédnout trošku do zákulisí…

Přišel jste ze Svaté Hory. Jak se vám tu vede?

Jak se mi vede, je závislé na tom, jak se vede panu biskupovi. A vzhledem k tomu, že pan biskup „se povedl“ a i jemu se daří, mám se skvěle. Jsem tu šťastný a spokojený, tak jako jsem byl na Svaté Hoře.

 Přijít do nového prostředí ale není úplně jednoduché.

Samozřejmě jsem byl některými chápán jako cizí element, protože jsem dosud s litoměřickou diecézí neměl nic společného. To ale považuji spíš za výhodu, protože můžu jednat bez předsudků a dělat si vlastní obrázek. Postupně jsem zjistil, že lidé potřebují, aby se s nimi hodně mluvilo, a mojí zásadou je vyžadovat, ale laskavě. Je to někdy složité, ale je to cesta, která někam vede. Jsme přece na jedné lodi. Někdo stojí u kormidla, jiný je ve strojovně, někdo na palubě, další pak v kajutě. Loď je však děravá, čili se k ní musíme chovat takovým způsobem, abychom ji nepotopili. Když máme díry pod čarou ponoru, musíme vylévat vodu a starat se o jejich zacelení, nikoliv natírat palubu. Jak máte rozhodnout o žádosti ve výši dvě miliardy korun, když máte k dispozici jeden a půl milionu? Nelze vyhovět všem a musíme hledat priority. Nejlépe za přítomnosti odborníků. A až na výjimky natvrdlých jedinců, kteří nechtějí pochopit, to jde, i když někdy trochu ztuha.

 Hodně se to na kurii změnilo i navenek. Renovuje se, opravuje, panuje tu čilý stavební ruch.

Je velmi nízká pravděpodobnost, že by papež zrušil litoměřickou diecézi. Zdejší centrum je tedy určitým prvkem stability, do kterého bylo bezpochyby třeba investovat, aby to tu fungovalo i navenek jako úřad ku pomoci farnostem a lidem, kteří v diecézi pracují. Kanceláře přestaly být tmavými špeluňkami a začínají být příjemným místem nejen pro práci zaměstnanců, ale také pro setkávání s lidmi, kteří sem přicházejí.

 Kurie není jenom dům, ale i tým lidí. Jaký ten je?

Smekám přede všemi, kteří tu pracovali předtím, než jsem přišel. Jeli na několik set procent. Pracovalo tu něco málo přes deset lidí! Nikdo nedostal výpověď, jen lidé, kterým nový styl práce nevyhovoval, sami odešli. Setkal jsem se s předsudkem, že jsme v malém městě a „lidi nejsou“. Ukázalo se, že je to jinak. V současné době je tu mezi 20 a 30 lidmi a je to dobrá parta. Sázím na mladé lidi a nebojím se přijímat i lidi méně věřící nebo nevěřící. Na prvním místě je spolehlivost a loajalita, na druhém místě pak odbornost, neboť spolehlivosti a loajalitě se lze jen těžko naučit, ale odbornosti ano. Jádro těch nejbližších spolupracovníků jsou lidé opravdu věřící v tom nejlepším slova smyslu, když je potřeba, pracovali by i v noci. Kurie je jim téměř domovem. Kolem nich jsou spolupracovníci, kteří jsou přijímáni zejména s ohledem na odbornost – a buď věřící jsou, nebo ne. Stává se často, že věřící uchazeč se domnívá, že tady budeme financovat jeho koníčky nebo že jsme nějaká forma charity, a diví se, že chceme, aby odváděl bezvadnou práci. Nevěřící si naopak často váží vůbec toho, že práci dostanou.

Také se říká, že se to tu nyní „dělá jinak“…

Ano, děláme to jinak, protože jsme jiní než ti před námi. Po roce a půl i nerad srovnávám, protože teď už se setkávám s vlastními úspěchy a chybami a musím se odvolávat na vlastní zodpovědnost. To, že jsme já i pan biskup přišli bez výrazné předchozí znalosti situace, nám umožňuje začínat jakoby od nuly. Samozřejmě je dobré poznat, i na co se navazuje – je totiž zbytečné znovu objevovat objevené. Očekávání byla částečně velmi idealistická, až nerealistická: přijde nový biskup, přijde nový generální vikář, a pak to všechno bude jinak a vyřeší se tím všechny problémy. Ale tak to přeci nefunguje.

A jak to funguje?

Přišli jsme s předsevzetím, že to, do čeho vstupujeme, není další provizorium. Lidé si tu dost často myslí, že všechno je jaksi dočasné a že konečně přijde nějaký spasitel, který tu diecézi dá dohromady. Omyl. Teď už zkrátka není doba provizoria, a některé věci stále nefungují, protože ani nemohou. Sto devět kněží nemůže obstarat 437 farností, nemůže se postarat téměř o 1 200 objektů, které jsou z většiny v havarijním stavu. Je nutné si uvědomit, že jsme do toho tady a teď Bohem povoláni. To je naše hřiště a nebude žádné lepší. Na této nádherné zahradě Čech vyrůstají z Krista právě ty štěpy, které tu jsou – a je na nás, jaké ponesou ovoce. Nemůžeme čekat převratné změny. Na druhé straně, Bůh má své zvláštní cesty a záleží na tom, jestli mu spíš nebudeme bránit, než trpět spasitelskými komplexy. Spasitel je jeden a my jsme jeho pomocníci: tisíce lidí v kostelních lavicích, pak někdo s razítkem v ruce (P. Přibyl právě popadl razítko a otiskl je na úřední dokument), někdo v pozici faráře, no – a někdo s mitrou na hlavě.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou