Staré čínské přísloví říká: „I ta nejdelší cesta začíná prvním krokem.“ Asi v tomto duchu je třeba chápat čtyřdenní návštěvu patriarchy moskevského a celé Rusi Kyrilla minulý týden v Polsku, kam přicestoval na pozvání hlavy polské pravoslavné církve arcibiskupa Sávy. Hlavním cílem jeho návštěvy byl podpis Společného poselství národům Ruska a Polska, které za polskou (katolickou) stranu stvrdil svým podpisem předseda Polské biskupské konference arcibiskup Józef Michalik. Dokument vyzývá oba národy k vzájemnému smíření a odpuštění minulých příkoří.

Během své návštěvy se patriarcha Kyrill sešel s pravoslavnými věřícími ve varšavském metropolitním chrámu sv. Marie Magdalény, navštívil nejvyšší představitele polského státu, včetně prezidenta a předsedy Senátu, a položil věnec u hrobu neznámého vojína. Vřelého uvítání se mu dostalo v sídle Polské biskupské konference, kde došlo ke slavnostnímu předání ikon. Tento akt měl hluboký symbolický význam. Patriarcha Kyrill do Varšavy totiž přivezl kopii Matky Boží Smolenské a polští biskupové mu na oplátku darovali kopii Matky Boží Čenstochovské, která by měla být umístěna v nedávno vysvěceném pravoslavném chrámu v Katyni (viz KT 30/2012). Těsně před příjezdem patriarchy do sídla polského episkopátu se před budovou shromáždilo také několik mladých lidí žádajících osvobození členek ruské skupiny Pussy Riot, které den nato moskevský soud poslal na dva roky do vězení. Po setkání se před budovou sešla zase jiná skupina s transparentem „Srdečně vás vítáme, bratři Slované“.

SPOJUJE NÁS KŘESŤANSKÉ DĚDICTVÍ

Jak se dalo očekávat, největší pozornost 
byla upřena na zcela mimořádný historický okamžik – podepsání a zveřejnění společného prohlášení. Polští i ruští hierarchové v něm konstatují, že „naše bratrské národy spojuje nejen mnohaleté sousedství, ale rovněž křesťanské dědictví Východu a Západu“. Současně dodávají, že „hřích, který je hlavní příčinou všeho rozdělení, stejně jako lidská pochybení, individuální i kolektivní egoismus a politické tlaky, vedl k vzájemnému odcizení, zjevnému nepřátelství, dokonce i k ozbrojeným konfliktům mezi našimi národy“.

V této souvislosti se samozřejmě nabízí porovnání s dopisem polských biskupů jejich německým kolegům nadepsaným „Odpouštíme a prosíme za odpuštění“ z roku 1965. Srovnání však není úplně přesné, neboť tehdejší deklarace byla završením jisté historické etapy – Německo po válce prošlo procesem denacifikace a svou vinu nacistickými zločiny jasně deklarovalo, zatímco dokument podepsaný nyní ve Varšavě je teprve počátkem podobného úsilí.

A jak prohlásil hlavní iniciátor tohoto dokumentu, dnes již bývalý hnězdenský arcibiskup a polský primas Henryk Muszyński, další etapou by měl být dialog v rámci smíšené komise polských a ruských historiků. Během něj by se měla vyjasnit některá rozdílná stanoviska, a tak dospět ke společnému hodnocení mnoha historických křivd, které do dnešní doby vyvolávají na obou stranách četné kontroverze. Teprve potom lze podle arcibiskupa přikročit k narovnání vzájemných vztahů.

Ani tak ovšem nebyla cesta k přijetí tohoto dokumentu jednoduchá. Zejména po katastrofě polského prezidentského letounu u ruského Smolenska před dvěma lety se protiruské nálady u značné části polské veřejnosti prohloubily. Mnozí Poláci, především ti z pravé strany politického spektra, stále zastávají tezi, že za katastrofou stály s největší pravděpodobností ruské tajné služby. Studenou sprchou tudíž pro ně zřejmě bylo nedávné vyjádření předsedy Polské biskupské konference arcibiskupa Józefa Michalika, jehož dosud považovali za svého spojence a který na jejich adresu řekl: „Aby někdo o komkoliv, dokonce i o tom největším nepříteli, prohlásil takhle silná slova, musí znát fakta, mít jistotu. Prozatím nikdo takovou jistotu nemá. Proto lidé, kteří šíří podobné teorie a vykřikují podobná hesla, smolenské tragédii nesmírně škodí.“