Vydání: 2018/39 Česko má nového nuncia, 25.9.2018, Autor: Tereza Zavadilová

„Děkujeme, že jste s námi a že si na mapě světa všímáte těch menších,“ přivítala Svatého otce litevská prezidentka Dalia Grybauskaitéová. Různorodé Pobaltí zažívá papežskou návštěvu po 25 letech.
„Čerpat sílu z minulosti znamená obnovovat kořeny a uchovávat to nejopravdovější a původní, co ve vás žije a umožnilo vám jakožto národu růst a nezaniknout, totiž snášenlivost, pohostinnost, úctu a solidaritu,“ povzbudil papež František Litevce po svém příjezdu. Země se podle něj díky svému zralému přístupu k vlastním dějinám, do nichž se zapsaly nacistické i stalinistické zločiny, stává „mostem mezi Východem a Západem“.
Matka bez dítěte
Svatý otec pokračoval návštěvou poutního místa Matky Milosrdenství, známého s přívlastkem „Jitřní brána“. Místní obraz Panny Marie z první čtvrtiny 17. století se stal předmětem úcty, naděje a duchovní posily, a to zejména v dobách sovětské okupace. „Učí nás, že chránit se lze bez napadání a že rozvážnost je možná bez chorobné potřeby nedůvěřovat všem,“ řekl papež v promluvě k sirotkům i adoptivním rodičům a dodal: „Tato Matka bez Dítěte je Matkou všech.“ Milostný obraz „Matky Milosrdenství“ navštěvuje denně množství poutníků různých národností – Litevci, Poláci, Bělorusové a Rusové; katolíci i pravoslavní.
Během návštěvy papež pozdravil též pravoslavného metropolitu. Odtud pak zamířil v papamobilu na setkání s mladými lidmi k vilniuské katedrále. Za sovětské okupace byl chrám uzavřen a sloužil jen jako galerie a obchod s autodíly. V kapli litevského patrona, sv. Kazimíra, očekávalo Františka asi 60 starších řeholnic a kněží. Svatý otec od nich po tiché modlitbě přijal kytici, kterou položil před obraz Panny Marie Sibiřské. Ta připomíná osudy tisíců deportovaných Litevců a Poláků.
František varoval před nárůstem rasismu
V neděli Svatý otec sloužil mši pro sto tisíc věřících v druhém největším litevském městě Kaunasu (viz homilie níže). Následně ve Vilniusu uctil oběti totalitních režimů v Muzeu okupací a bojů za svobodu, bývalém velitelství gestapa a poté sídle KGB. „Papež navštívil cely a místnosti, kde se popravovalo a mučilo,“ popsal vatikánský mluvčí Greg Burke.
František se také pomodlil u památníku obětí židovského ghetta zničeného před 75 lety. Židé tehdy tvořili bezmála polovinu obyvatelstva, proto se Vilnius nazýval „Jeruzalémem Východu“. Při deportacích za 2. světové války jich zahynulo na 200 tisíc, tj. zhruba 95 % místní židovské populace. Svatý otec zde důrazně varoval před globálním vzestupem rasismu a antisemitismu. „Vzpomeňme na onu dobu a prosme Pána o dar rozlišování, abychom včas objevili nový zárodek onoho zvrhlého postoje, ať je už jakéhokoli původu. Působí zakrnělost srdce generacím, které to nezažily a mohly by jít za zpěvy těchto Sirén,“ varoval Petrův nástupce.
Estonsko se probouzí
V pondělí papež navštívil druhou pobaltskou zemi – Lotyšsko. V katedrále sv. Jakuba v Rize na něj čekalo 260 místních věřících pokročilého věku jakožto představitelé pohnuté minulosti. „Byli jste vystaveni všem možným zkouškám: hrůzám války, politickým represím, pronásledování a exilu. Ale ve víře jste vytrvali,“ ocenil Svatý otec po proslovu arcibiskupa přítomné. Papežova cesta pokračovala až do úterý, kdy se vydal do Estonska (po uzávěrce tohoto vydání KT). „Papeže vyhlíží milionový národ s očekáváním i zvědavostí. Před 25 lety vyjížděly ze stotisícového Tartu na setkání s Janem Pavlem II. do Tallinnu dva mikrobusy, nyní je jich osm – tedy víra a zájem roste,“ uvedla pro KT z Estonska sestra Vojtěcha Zikešová, představená Kongregace Sester Neposkvrněného Početí Panny Marie, které zde působí (více v KT 38).
Papež Jan Pavel II. v roce 1993 Pobaltí označil za „mlčenlivého svědka lásky k náboženské svobodě“. Pobaltské státy se přitom z hlediska religiozity výrazně liší: v Litvě žije 80 % katolíků, Lotyšsko je převážně luteránské a čtvrtina jeho obyvatel jsou Rusové. V Estonsku se zase 75 % lidí označuje za ateisty, katolíků tam žije pouhých šest až sedm tisíc. Země však pojí jejich politický vývoj. Samostatnost získaly už na konci první světové války, ale v roce 1940 byly anektovány Sovětským svazem, následovaly deportace a pokusy o rusifikaci. Sovětská okupace trvala (mimo druhou světovou válku) až do roku 1990, kdy byla nezávislost všech tří pobaltských zemí obnovena.