Po rozbouřených vodách s Benediktem XVI.

Vydání: 2013/7 Nový papež by měl být znám do Velikonoc, 13.2.2013, Autor: Martin T. Zikmund

 

Takřka osm let stál v čele katolické církve, když se rozhodl na funkci papeže rezignovat. Přestože na stolec sv. Petra nastoupil v 78 letech jako stařec, proslul až neúnavnou pracovitostí. Jeho pontifikát je spojen s několika zásadními tématy, ale také dramatickými aférami. Především však se snahou o poctivou vnitřní očistu a o reformu církve.

Papež Benedikt XVI. odchází se ctí… Ilustrační snímek Tomáš Kutil

„S Janem Pavlem jsme prožívali, s Benediktem přemýšlíme,“ takto shrnul i za ostatní jeden televizní reportér význam stávajícího pontifikátu při papežově návštěvě USA v roce 2008.

Když skončil dlouhý pontifikát Jana Pavla II. a jeho nástupcem byl zvolen Benedikt XVI., mnozí katolíci (a nejen oni) se uklidnili, neboť v něm spatřovali záruku kontinuity. Byla však též řada těch, kteří se obávali, že tento papež přinese zpomalení některých trendů, anebo že v té či oné otázce dokonce zařadí zpátečku. Jakkoli se ani jeden z těchto pohledů tak docela nemýlil, ani jeden jej také plně nevystihl. Benedikt XVI. se totiž nevyprofiloval jako pouhý údržbář nastaveného kurzu, popřípadě jeho opravář, ale v tom či onom vtiskl papežství své vlastní rysy. A to dokonce i mezi mládeží, od níž ho dělily celé tři generace. Stýkal se s ní takřka při každé zahraniční cestě, nemluvě o Itálii – ostatně ne náhodou se v této souvislosti mluví o Benediktově generaci. Zejména je pozoruhodné, že do setkání s mladými lidmi vnesl nový prvek: adoraci Nejsvětější svátosti. Sklonění a ztišení před tím, který je svatost sama. Vlastní obnova církve se totiž neděje podle něj formálními změnami, nýbrž obrácením se ke Kristu. A právě na něj Benedikt XVI. nepřestával odkazovat, a to kromě jiného svými třemi díly Ježíše Nazaretského, které se záhy staly bestsellery. 

NOVÉ OSVÍCENSTVÍ

Pro Benedikta XVI. je vůbec charakteristické zaměření na podstatné. Vyjadřují to i názvy jeho encyklik: Deus caritas est (Bůh je láska, 2005), Spe salvi (Naděje spásy, 2007) a sociální encyklika Caritas in veritate (Láska v pravdě, 2009), jakož i vyhlášení zvlášť zaměřených roků: Roku sv. Pavla (2008/2009), Roku kněží (2009/2010) a Roku víry (2012/2013). Přesto měl tento pontifikát daleko ke klidným vodám, jež by se daly očekávat, byl-li papežem zvolen profesor dogmatiky.

Při své návštěvě rodného Bavorska v roce 2006, kde se mohl díky vřelému přijetí opravdu cítit jako doma, proslovil na univerzitě v Řezně přednášku, která v jiných částech zeměkoule způsobila průtrž mračen. Citoval v ní totiž slova byzantského císaře Manuela II. Paleologa, který si při obraně Cařihradu s Turky užil své: „Ukažte mi, co Mohamed přinesl nového, a uvidíte, že jsou to samé špatné, nelidské věci, jako příkaz šířit jeho víru mečem.“ Benedikt XVI., který chtěl zdůraznit rozumnost víry, se náhle musel potýkat se vzedmutými emocemi a násilnostmi, jež jím zvolená citace u muslimů vyvolala.

V tomto hluku však mohlo snadno zaniknout, co papež nejen v této přednášce sledoval: potřebu nového osvícenství. Druhé osvícenství pro Evropu, která na rozdíl od Spojených států amerických již před více než dvěma staletími postavila rozum proti víře, stejně jako první osvícenství pro muslimský a vůbec nekřesťanský náboženský svět, který dosud vyzdvihuje víru bez doprovodu kritického rozumu. Právě protože muslimové dosud tímto osvícenstvím neprošli, vykazují jejich země zvýšenou míru netolerance k jiným náboženstvím. Ostatně s výjimkou komunistické Severní Koreje jsou to především muslimské země, kde jsou dnes křesťané pronásledováni a které často musejí hromadně opouštět. 

PAPEŽOVO ZKLAMÁNÍ?

Další vlnu rozruchu podnítil opět Benedikt XVI. sám, ačkoli si snad nemohl být v plné míře vědom všech důsledků, jež jeho gesto vyvolá. Když v roce 2009 sňal exkomunikaci ze čtyř biskupů sdružených ve schizmatickém Bratrstvu sv. Pia X., způsobilo to skandál. Ruku v ruce s tímto papežovým krokem odvysílala totiž švédská televize už dříve natočený rozhovor s jedním z těchto biskupů Richardem Williamsonem z Velké Británie, který v něm popíral holokaust, a dokonce prohlásil: „Nevěřím, že existovaly plynové komory.“ Světová veřejnost – nejen židovské organizace – protestovala a papežova soudnost byla v té chvíli předmětem dohadů. Přestože se Bratrstvo ústy biskupa Bernarda Fellaye od Williamsonových názorů distancovalo, vyvřelo na povrch, že právě za liturgicky a dogmaticky ultraortodoxními skupinami se může skrývat militantní extremistická mentalita. To potvrdily nedávné výroky samotného Fellaye, který v lednu 2013 za největší nepřátele církve označil Židy, zednáře a modernisty. Není vyloučeno, že se Benedikt XVI. postupně cítil čím dál zklamanější postojem Bratrstva k dialogu s katolickou církví. Už kvůli tomu, že sám tolik udělal pro to, aby zde došlo ke znovusjednocení – a sice zejména svým Motu proprio, kterým povýšil tzv. tridentskou mši na „mimořádný ritus“, jenž se může v každé diecézi sloužit i bez souhlasu místního biskupa. 

HLEDĚT NA KRISTA!

Jedna z nejtěžších zkoušek právě končícího pontifikátu nastala v Roce kněží u provalení pedofilních afér kněží a řeholníků v zemích jako Irsko, USA, Německo, Belgie atd. V tomto směru se Benedikt XVI. prokázal jako reformátor, který si je vědom vážnosti situace. Jeho dopis irským katolíkům i personální změny na některých tamních biskupských stolcích prozradily, že má zájem léčit nemoc od kořenů. Podle Svatého otce mají být už i kandidáti na kněžství sexuálně zdravými a vyrovnanými osobnostmi, aby se zamezilo problémům od samého počátku. Papežova setkání s oběťmi pedofilních skandálů i jeho veřejné omluvy potvrdily, jak vážně reformu kněžského stavu myslí, a to při zachování povinného kněžského celibátu. Ten však není po chuti všem, např. rakouské Farářské iniciativě, která před dvěma roky vydala tzv. Výzvu k neposlušnosti, tj. soubor sedmi reformních požadavků od větší účasti laiků na rozhodování v církvi přes zrušení povinného kněžského celibátu až po svěcení žen. Je pozoruhodné, že při všech těchto turbulencích dokázal papež v klidu nacházet opěrný bod. Zástupně to vyjadřuje jeho úvaha z 8. září 2009 při jeho návštěvě známého poutního místa Mariazell: „Pohleďme ještě krátce na Ukřižovaného na hlavním oltáři. Bůh vykoupil svět nikoli prostřednictvím meče, ale kříže. Umírající Ježíš má rozevřené paže. Je to především gesto utrpení, ve kterém se pro nás nechal přibít na kříž, aby nám dal svůj život. Avšak rozevřené paže jsou zároveň postojem modlitby… a také gestem objetí, kterým nás chce přitáhnout k sobě a obejmout v náruči své lásky. Takto je obrazem živého Boha, Bohem samotným, jemuž můžeme důvěřovat.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články

Diskuse

Otřete si ústa jinde pane redaktore kamil 18.2.2013 14:03
...skandály spíše jen mediální Michal 16.2.2013 22:04

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 39 20. – 26. září 2016

Otázka sv. Václava: Kam patříme?

Národní svatováclavskou pouť slavíme letos v situaci, která vyvolává množství zásadních otázek. Svátek sv. Václava se tak může stát příležitostí, abychom se opět…

celý článek


Chudý vedle tebe je pro tebe darem

Úryvek z Lukášova evangelia (16,19-31), který uslyšíme v neděli v kostele, před nás klade znepokojivou otázku: Kolik se toho vlastně po dvou tisíciletích na světě změnilo?…

celý článek


Strach je jako cit v prstech...

Citát Jana Wericha použitý v titulku přesně vystihuje podstatu této „nelibé emoce“, kterou dnes a denně v různé podobě zažívá většina z nás. Psychoterapeuta JAKUBA…

celý článek


Tisíce žáků porovnají své znalosti Bible

Mnoho školáků si bude letos lámat hlavu i nad otázkami z Písma svatého. Test čeká do konce října na ty, kdo se zúčastní celostátní soutěže Bible a my. Loni se zapojilo…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay