Vydání: 2008/12 Velikonoce v lidových zvycích, 18.3.2008

Jeden muž našel orlí vejce a dal ho do hnízda slepici, která žila na dvorku za domem. Orlík se vylíhl a spolu s kuřaty také vyrostl. Celý život dělal to, co ostatní kuřata, a myslel si, že je kuře ze dvorku. Hrabal v zemi, hledal červy a hmyz, plácal křídly a občas vzlétl pár centimetrů nad zem. Léta běžela a orel zestárl. Jednoho dne uviděl vysoko nad sebou nádherného ptáka s obrovskými křídly. „Kdo to je?“ ptal se starý orel plný úžasu. „To je orel, král ptáků,“ dostalo se mu odpovědi. „Patří obloze. My patříme na zem, jsme slepice.“ A tak starý orel žil i zemřel jako slepice. A to jen proto, že se celou dobu za slepici považoval.

NAŠÍM MÍSTEM JE OBLOHA
Velikonoční svátky oslavujeme na jaře, kdy všechno ožívá. Ježíšovo vzkříšení slavíme ráno, kdy se probouzíme ze spánku. Je nejvyšší čas uposlechnout sv. Pavla: „Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí,“ (Ef 5,14). Zmrtvýchvstalý Ježíš nás probouzí a ukazuje nám pravdu o naší vlastní velikosti. Nejsme slepice – ale orlové v Božích očích. Nepatříme na dvorek za domem. Naším místem je obloha!
Byla doba, kdy jsme na dvorek za domem byli zahnáni. Byl obehnán ostnatým drátem a stráže hlídaly, abychom náhodou neobjevili pravdu o sobě a neodletěli. Připomíná mi to události, nad kterými rozjímáme v těchto dnech. Ježíš byl vydán soudu, mučen a ukřižován. Pak byl uložen do hrobu, který hlídala stráž. Pod Ježíšovým křížem stáli jeho nejbližší. Bolest, smutek a možná i zoufalství naplňovalo jejich srdce. Ale třetího dne přišel zlom. Nejenže byl prázdný kříž, ale dokonce i hrob. Po počáteční nejistotě zavládla euforie, která, posílena Duchem Svatým, změnila svět.
Mám ale pocit, že na rozdíl od těch, kteří stáli pod křížem a po Kristově zmrtvýchvstání se pak s vervou pustili do proměňování země, se mnoho z nás zapomnělo pod prázdným křížem se sklopenou hlavou. Bědujeme a bědujeme a vůbec jsme si nevšimli, že Ježíš mezitím vstal z mrtvých. Už žádný plot, žádné stráže, žádné nebezpečí. Jenže některým je na dvorku a pod prázdným křížem dobře. Plakat, naříkat, stěžovat si je totiž mnohem snazší než přijmout velikonoční misijní poselství. Než žít jako osvobozený člověk, je nám namnoze pohodlnější být slepicí na dvorku za domem, hrabat se v zemi a hledat červy (občas nám tam také někdo hodí nějaké to zrníčko).

KAM SE DÍVÁME, TAM SKONČÍME
Víra začíná vzkříšením! Pokud nezvednu hlavu, neuvidím prázdný kříž, jenž mě může dovést až k prázdnému hrobu a k setkání s těmi, kteří mi mohou dát svědectví o tom, že Ježíš žije! „Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi,“ (Kol 3,2). Dovolím si doplnit tato slova rčením: Kam se díváme, tam skončíme!
Být velikonočním křesťanem je náročnější, než být křesťanem velkopátečním. Znamená to být v pohybu, protože všechno, co žije, se pohybuje. Dynamická musí být i naše víra. Víra, to není chovný rybník, kde plavou tlustí kapři a který občas zapáchá. Víra, to je horská bystřina. Nesmíme jen přijímat, ale také dávat. Často jen uspokojujeme svoje duchovní potřeby, budujeme svůj vnitřní život a jen jakoby předstíráme, že jsme vysláni do světa kolem nás.

JSME DOBRÁ FIRMA
Naše víra zkrátka potřebuje vzkříšení, probuzení, ale také povzbuzení! Potřebujeme posílit sebedůvěru. Někdy to přijde z opačné strany, než bychom čekali. Byl jsem na koncertě skupiny Olympic, na němž slavila čtyřicáté výročí svého založení. Mluvil jsem pak s Petrem Jandou a vyjádřil obdiv k tomu, že kapela hraje tolik let. Zpěvák se na mě podíval a odpověděl: „Co blbneš, vždyť ty hraješ v kapele, která trvá už dva tisíce let.“ V tu chvíli mi otevřel oči a já si uvědomil, co jsem dříve nevnímal. „Pracuji“ ve firmě, která tu je už dva tisíce let!
Přeji nám všem, abychom objevili o těchto velikonočních svátcích svoji velikost. V očích Božích jsem orel, který patří nebi. A kým jsem ve svých vlastních očích?
P. ZBIGNIEW CZENDLIK, Lanškroun