26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když se rodí světlo a umírá tma

29. 3. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/14 Velikonoce, 29.3.2010, Autor: Miloš Doležal

Bylo to v roce 1997, teplá letní neděle, vyprahlé stráně s cypřiši trčícími v stojatém, světlem vycíděném vzduchu, když jsme se rozjeli z Arezza klikatou silničkou vedoucí toskánským údolím. Cíl – provinční městečko Sansepolcro, kde se narodil, pracoval a zemřel ranně renesanční mistr Pierro della Francesca (1420–1492).

Jméno místa v překladu znamená svatý hrob a podle jedné z legend obec založili dva poutníci, kteří se krajem vraceli ze Svaté země, cosi je pohnulo a uložili vedle studny relikvie přinesené právě z Kristova hrobu. A možná i proto kamenné hnízdo obehnané vysokými hradbami a chráněné z východu citadelou medicejské pevnosti připomíná z ptačího pohledu tumbu. Bylo poledne, když jsme zaparkovali na prašném parkovišti a poloprázdnou ulicí zamířili do místního muzea, jehož část bývala od středověku radnicí. Tehdy se přede mnou freska zjevila poprvé. Všiml jsem si zvláštního, nemuzeálního ticha kolem té „pomalované zdi“, jako kdyby tkvěla v čase a současně se vynořovala do bezčasí. Pierrova freska se tehdy do mé paměti zasekla jako ostrá skoba.

ZNOVU NA MÍSTO

Po několika letech jsme s kamarádem, poučeni moudrou Goethovou zásadou, že kdo chce umělci rozumět, musí putovat do jeho kraje, vyrazili na jih a na dva měsíce zakotvili v toskánském Sansepolcru, v ulici Via Agiunti, pár metrů od oné fresky a opodál stojícího Pierrova rodného domu. Freska v sále středověké radnice vídaná za různých denních dob (po čase nás tam pouštěli i bez placení vstupného, ředitel muzea pan Comanducci nás vlídně přijímal), přes neprůstřelné sklo „zakoušená“ i v noci, začala neagresivně vstupovat do očí, zabydlovat se ve vědomí.

VÍTĚZSTVÍ NAD SMRTÍ

Malíř, který toto dílo namaloval někdy mezi léty 1465 a 1470, tedy kolem své čtyřicítky, a pracoval na něm 23 dní, totiž ve vzkříšení a nesmrtelnost duše věřil. Pierrova moudrost spočívá v tom, že ukazuje evangelijní historii z lidské perspektivy, a ne jako někdo, kdo „chytá Pána Boha za nohy“. Pomáhá si prostou, sošnou formou a výraznou kompozicí. V centru mužný, vzpřímený, atletický Kristus bělostného těla s rozšklebenou ranou v boku vystupuje z kamenného sarkofágu, levou rukou uchopil rosně růžový rubáš jako senátorskou tógu, druhou drží prapor jako kopí a nohu má opřenu o hranu hrobu způsobem, jakým se v soubojích nebo rvačkách poraženému stálo na zádech. Tady se stojí na lopatkách smrtelnosti. André Suares si na fresce všiml „hry stínu a světla, kdy snad poprvé v umění malířském dávají duši a melodii jitřní hodině, hodině mezi nocí a dnem, což je hodina hrůzná nade vše, neskutečná a tragická hodina vzkříšení“. Tedy svítání, hodina jitřní, kdy se rodí světlo a umírá tma. Za spasitelovými zády můžeme pozorovat také viditelný přerod toskánské krajiny i nebe – levá strana je strnulá, suchá, vyprahlá, holá, bezlistě prázdná, melancholicky pustá s mdlými nebesy; pravá strana naopak pučí, je rozkošatělá, plná olivové zelené, oblohou plují mraky – je to strana života. Všimněte si – na levé straně malíř namaloval staré kmeny, na pravé mladé míznaté stromky a mezi nimi Krista, který je vyvoleným výhonkem kmenu vinného, vykupujícím lidstvo od časů prvotních, Adamových, tedy od dřeva rajského stromu.

Tvář hypnotické síly

Pozoruhodná je Kristova vážná tvář. Husté vlasy sčesané dozadu a padající na krk, pronikavé hnědé oči, mírně svěšená víčka, výrazný nos a vášnivé rty. Herbert poznamenává, že má „moudrou divokou tvář s propastnýma očima Dionýsa“ a Andre Malraux zase uvažuje o tom, že „Pierro dal svému Kristovi tvář hypnotické síly, příbuznou se sílou Pantokrátorů.“ A pak jsou tu v popředí a v přízemí čtyři římští vojáci přemožení spánkem, chrnící a zcepenělí jak po dlouhém nočním flámu, v rozličných pozicích. Kristovo nečekané probuzení a „těžká letargie lidí proměněných v objekty“ stojí v jednoznačném protikladu. A nezachrání je ani dokonalá barevná souhra jejich oděvů, kterou malíř mistrovsky zkomponoval jako ladnou hudební kompozici.

KÁMEN odvržený staviteli

Zajímavým detailem je vpravo dole v rohu umístěný kámen, o který se opírá jeden ze žoldáků. Ani tráva, ani hlína, ani písek, jen holá zem a kámen. Možná odkazuje na kámen, který stavitelé odvrhli, a on se stal kvádrem nárožním, možná jde o podpis skromného mistra, jehož jméno pochází ze slova pietra – kámen. Ale Pierro della Francesca je na fresce přítomen ještě jinak – namaloval se pokorně jako jeden ze spících vojáků, jemuž je nejvíce vidět tvář. Krk s výrazným ohryzkem, husté kudrnaté vlasy, vystouplé oči jak dva vlašské ořechy. Znovu si po letech vybavuji večerní uličky Sansepolcra, kudy pravidelně procházel místní „kráčivec“ pan Tantini. Býval prý znamenitým studentem, ale když mu zemřela matka, pomátl se a začal bloudit městem. Připomínal mi spícího vojáka z Pierrovy fresky, který vstal od Kristova hrobu a kráčí městem až do soudného dne…

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou