Kázání při rekviem za Josefa Zvěřinu v kostele sv. Tomáše 18. 8. 2010

Vydání: 2010/35 Humor v církvi, 24.8.2010, Autor: Tomáš Halík

Rekviem v kostele svatého Tomáše na pražské Malé Straně zakončilo ve středu 18. srpna vzpomínkové setkání na teologa Josefa Zvěřinu, od jehož úmrtí uplynulo minulý týden již dvacet let. Na kněze, který byl od roku 1952 do roku 1965 vězněn v komunistických žalářích, vzpomínal v homilii P. Tomáš Halík. „Život otce Zvěřiny se téměř kryl s dějinami československého státu a kdykoliv v těchto dějinách – ve společnosti, v církvi, v kultuře – se dělo něco podstatného, kdykoliv bylo třeba nasadit kůži, projevil odvahu, zastal se dobré věci a postavil se proti zlu, “ prohlásil P. Tomáš Halík. Část kázání přinášíme na straně 9.

"Jistý pan Zvěřina, který se vydává za kněze", napsalo o něm Rudé Právo v době kampaně proti signatářům Charty 77. Ano, komentoval to v samizdatu Václav Benda, Josef Zvěřina se opravdu stále "vydává" za kněze a nejen za ně - vydává se do nebezpečí, postupuje riziko, dává se všanc všude tam, kde mnozí zbaběle mlčí či opatrně vyčkávají za bukem. Dodal bych, že ono „vydávat se“ může být překladem jednoho z klíčových pojmů, jimiž svatý Pavel opisuje Ježíšovo vykupitelské dílo, kenosis – sebevydání; Kristus nelpěl na své důstojnosti, vydal sám sebe, stal se služebníkem, byl poslušný až k smrti.. Ano, na této cestě sebevydání následoval svého Mistra náš bratr Josef.

Život otce Zvěřiny se téměř kryl s dějinami československého státu: kdykoliv v těchto dějinách - ve společnosti, v církvi, v kultuře - se dělo něco podstatného, kdykoliv bylo třeba nasadit kůži, projevit odvahu, zastat se dobré věci a postavit se proti zlu, Zvěřina byl vždy u věci, v pravou chvíli a na správném místě, v první linii zápasu, ochoten vzít na sebe všechna rizika a všechny důsledky - a to s odzbrojující samozřejmostí, bez patosu, s humorem člověka, který sebe nikdy nebral příliš vážně a nejčastěji dovedl vtipkovat na svůj vlastní účet. Byl vězněm obou totalit - pro "protiněmecký postoj" byl na 13 měsíců gestapem internován v Zásmukách u Prahy, po nástupu komunismu byl povolán mezi "černé barony" do pracovních vojenských oddílů (PTP) a v roce 1952 zatčen a odsouzen na 22 let vězení. Čtrnáct let strávil v nejtěžších věznicích a pracovních táborech stalinského Československa. Po návratu prošel řadou civilních zaměstnání a každou volnou chvíli věnoval studiu, psaní a "podzemní" pastoraci. Zvěřina maximálně využil krátkého období uvolnění kolem Pražského jara 68 - spolu s O. Mádrem začal vydávat teologický časopis Via, organizovat veřejné přednášky Živá teologie a učit na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě: všemi těmito cestami uváděl české věřící do reformních myšlenek Druhého vatikánského koncilu. Všechny tyto aktivity však byly během dvou let zlikvidovány "normalizačním režimem". Po vyhození z fakulty odešel na faru do Praskoles u Zdic, ale i jako venkovský farář byl komunistické vrchnosti trnem v oku; v roce 1975 odchází nuceně do důchodu. Tím však začíná nejplodnější období jeho činnosti. S jeho pomocí rostou na nejrůznějších místech v Čechách, na Moravě a Slovensku kroužky zájemců o teologii, které pravidelně objíždí, přednáší, píše skripta, debatuje a zkouší - vychová celou generaci žáků a žaček, laiků, tajně vysvěcených kněží a řeholníků a ovlivní i řadu bohoslovců, kteří na jeho přednášky utíkají přes zeď režimem řízeného litoměřického semináře. Řada jeho samizdatem šířených spisů se zabývá budoucností církve: " ..církev budoucnosti bude malým stádem. Dodejme hned, že se proto nesmí stát ani ghettem, ani společností pro duchovní dýchánky". Se svatým Augustinem věří v církev, která se musí stále obnovovat: "stále více naslouchat hlasu Ducha svatého i potřebám tohoto světa, stále ochotna se zříkat sebe, svých zvyklostí, sebejistoty, své pýchy, své moci, vnějškovosti a světskosti, svých mrtvých institucí a forem." Nesnášel bigotnost, ustrašenost a úzkoprsost; říkával: náš katolicismus musí být noblesní. Zvěřina byl přesvědčen, že se z historických zkušeností pronásledované církve se zrodí nová teologie, "která nebude jen učitelkou a guvernantkou, ale pomocnicí v prohloubení života společenství a svědectví." Základy této nové teologie vyložil ve své Teologii agapé, která byla vydána posmrtně. O církvi se vyjádřil: je to má láska i můj kříž.

Jeho aktivity se neomezovaly jen na katolické prostředí - Zvěřina byl duch vpravdě ekumenický, vedl neustálý dialog s evangelickými přáteli a cítil přes všechny světonázorové hranice příbuznost se všemi, kdo poctivě usilují o pravdu, spravedlnost a svobodu - nejen svobodu náboženskou, nýbrž i občanskou. Nikoho nepřekvapí, když objeví jeho jméno mezi prvními signatáři Charty 77. K výtce, že mezi chartisty jsou většinou ateisté a také bývalí komunisté, poznamenává: " trpí ´za své hříchy´ i za alibi moudrých a opatrných, kterým ani na mysl nevstoupilo bojovat proti bezpráví a lži. Styděl bych se tyto ateisty pomlouvat a špinit, jak činí i někteří křesťané. Naopak jim musím děkovat, že mne často hloubkou svého svědomí a svou odvahou posílili. S bolestí konstatuji, že jsem leckde ´nenašel takové víry v Izraeli´!"

Byl to především Zvěřina, kdo má zásluhu na podivuhodné proměně kardinála Tomáška z přeopatrného hierarchy, který se ještě v roce 1977 distancoval od signatářů Charty, v mezinárodně uznávaný symbol duchovního odporu českého národa a křesťanů středovýchodní Evropy proti komunistické "Biafře ducha".

Jako Zvěřinu nezlomilo gestapo a stalinské lágry, neznechutila ho ani následující léta šikan, sledování, odposlouchávání, výslechů, domovních prohlídek, policejních zadržování a obžalob; často se nám zdálo, že akce STB, které nás, jeho žáky a o generaci mladší přátele přece jen občas denervovaly, bere jako kondiční tréning, bez něhož mu v životě něco chybí. "Jedna věc se jim nikdy nesmí podařit", opakoval nám stále: "nikdy nás nedonutí, abychom je nenáviděli." Po Chartě následoval jeho podpis na nesčetných otevřených protestních listech politikům, pod manifestem Několik slov a jeho účast v redakčním kruhu samizdatových Lidových noviny, při zakládání Občanského fóra a na manifestaci na Letné 25. listopadu 1989. Ti křesťané, kteří mu donekonečna vytýkali, že "kněz se nemá míchat do politiky", se dnes zaklínají jeho příkladem občanské angažovanosti, kdykoliv se vede spor o to, nakolik křesťané obstáli ve zkoušce národní cti a občanské odvahy.

V červnu a v srpnu 1990 ho osobně přijal papež Jan Pavel II., který po léta pozorně a s nesmírnou sympatií a uznáním sledoval jeho činnost v církvi i společnosti. Když nabídl své síly obnovené katolické teologické fakultě, její tehdejší vedení jej akceptovalo v pouze symbolické roli „čestného děkana“. Česká křesťanská akademie, která vznikla těsně po listopadu 1989 zejména z podhoubí jím vedených podzemních seminářů, ho zvolila svým prvním předsedou. Čestný doktorát univerzity v Tübingen dostal v době komunismu v nepřítomnosti, vysoké státní vyznamenání - řád TGM - až posmrtně.
Josef Zvěřina mi kdysi vyprávěl, že během studií v Římě prožil jednou trpkou krizi, pokušení opustit nastoupenou cestu ke kněžství; ale tři hodiny modlitby v chrámu sv. Jana v Lateránu ho znovu přivedly k věrnosti k jeho povolání. Když jsem se po mnoha letech dostal do Říma, přišel jsem do toho chrámu poděkovat Bohu za to, že ho upevnil na jeho cestě. A i když se říká, že dějiny neznají žádné „kdyby“, zkusil jsem si představit, jak bolestně prázdné místo by zůstalo v moderních dějinách naší církve i v životech mnohých z nás, kdyby Josef Zvěřina nezůstal věrný svému povolání a nepůsobil svým nezastupitelným charismatem. Kdyby nebylo jeho myšlenek a kdyby nebylo především jeho životního příkladu, řady kněží v naší zemi by dnes byly o několik výrazných osobností jeho žáků prořídlejší. A především: bez Zvěřiny by české katolictví sotva prošlo onou intelektuální a mravní obnovou, díky níž byla církev schopna v osmdesátých letech oslovit mladou generaci a kolem roku 1989 se stát velkým znamením naděje pro celou společnost. A vtírá se i myšlenka: kdyby nebyl zemřel hned na prahu nové kapitoly dějin církve, která právě v té době tak potřebovala jeho prozíravosti a reformní odvahy, nemusel by možná ten plamen naděje v následujícím desetiletí tak rychle pohasnout. Ale zanechme říši "kdyby"…

Josef Zvěřina je znám jako jeden z hlavních protagonistů obnovy českého katolictví v duchu Druhého vatikánského koncilu. Dovolte k tomu osobní vzpomínku. Na podzim 1967 jsem byl poprvé na Západě - šlo o studentský výměnný pobyt s katolickou univerzitou v Tilburgu. Velmi jsem se těšil na to, že uvidím poprvé katolickou univerzitu. Když jsme do Holandska přijeli, dostali jsme se najednou přímo doprostřed pokoncilního vření. Slyšel jsem o zprávy o ženitbách kněží a kritická slova na adresu Vatikánu – a jako mladý nadšený konvertita jsem z toho utrpěl „kulturní šok“ (jako někteří čeští katolíci o 22 let později) - byl jsem z toho zmatený a znechucený. Po návratu jsem ochotně naslouchal těm, kteří líčili koncil jako podvratné dílo nepřátel církve – snad bych zcela propadl tomuto zahořklému paranoidnímu prostředí, kdybych nepoznal kněze, kteří vnímali koncil zcela jinak než jeho nezralí vyznavači v Holandsku i jeho zkostnatělí kritici v Čechách. U kněží, jako byl Josef Zvěřina, Antonín Mandl, Otto Mádr a mnozí další nebylo možné pochybovat o jejich oddanosti Kristu a církvi – osvědčili je léty v okovech pro víru. Ale právě tam se s nimi udála hluboká proměna.

Pokud snad dříve žili v izolovaném katolickém prostředí, v této době se ocitli za komunistickými mřížemi v nuceném spolužití s lidmi jiných pohledů na svět - křesťany jiných vyznání, vyznavači masarykovského humanismu, ba i se socialisty a nonkonformními komunisty, kteří upadli v nemilost vlastních soudruhů. A náhle zjistili, že je mnohé věci - nejen odpor vůči stalinskému komunismu - sjednocují. Někteří z nich - začali v extrémních podmínkách nově promýšlet svou víru a budoucí podobu církve. Někteří začali vidět své utrpení a pronásledování církve nejen v optice ideového a politického zápasu, nýbrž v duchu biblických proroků jako příležitost k pokání církve za její minulé chyby a nedostatečnosti, jako cestu k očistě. Začali uvažovat o tom, že dočká-li se církev v Čechách zase svobody, bude muset žít a pracovat docela jinak, očištěna od všech pozůstatků austrokatolicismu, od triumfalismu, vnějškovosti, zahledění do sebe. Tito lidé objevili ve vězení ono „unum necessarium“, bez něhož se však církev obejít nemůže. Jistě k těmto hodnotám, které objevili jako stěžejní, když jejich život byl tlakem drastického prostředí redukován na minimum, náležela modlitba, eucharistie, Písmo, liturgie v nejprostší myslitelné formě, ale také hodnoty, které lidé jako Mandl a Zvěřina přičítali k esenci českého - a nutně ekumenicky chápaného - křesťanství: snaha o pravdivost, solidarita s druhými, zejména utištěnými a obhajoba svobody svědomí. Tito kněží byli v pozitivním smyslu šokováni, když se po propuštění z žaláře v polovině šedesátých let dozvěděli, že v Římě nedávno skončil koncil - Druhý vatikánský - který se zabýval přesně těmi idejemi, které oni promýšleli od padesátých let ve vězení a že tento koncil vytýčil církvi linii, po níž oni toužili: ekumenismus, dialog se současným světem, odložení triumfalismu, zjednodušení liturgie a zcivilnění vnějších projevů církve, solidarita se současným člověkem a jeho problémy. Tentýž Duch svatý, který vanul bazilikou svatého Petra při koncilu, učil týmž věcem ve stejnou dobu kněze, spoutané pro věrnost Kristu a církvi vůlí komunistického Nabuchonodozora.

Řada našich kněží, kteří neprošli touto zkušeností a také se nemohli seznámit s teologickým kontextem koncilových změn, přijala reformy jen formálně, polovičatě, jako jakési „nařízení shora“. U kněží jako byl Josef Zvěřina však jejich „ano“ koncilovému poselství vyrůstalo z hlubin jejich vlastních tvrdě zaplacených životních zkušeností, proto bylo upřímné, věrohodné, hluboké a tvůrčí. Josef Zvěřina dne 18. srpna 1990, den po setkání s papežem, zemřel náhle při koupání v moři v Nettuno u Říma. Jeho poslední slova byla odpovědí na otázku, jak se na pláži cítí: Jako námořník, kterej se vrací do svého moře. Moře miloval: byl to pro něj výmluvný symbol nezměrnosti a hloubky boží lásky a milosrdenství.
Ve své závěti napsal: "Svým bratřím kněžím odkazuji prosbu, aby milovali pravdu, byli stateční a věrní a učili se znát znamení doby"; svým přátelům a žákům slíbil "věrnost na věčnosti". Mohu dosvědčit, že v mnoha nelehkých životních situacích jsem tuto jeho věrnou pomoc pocítil.
Věřím, že naši církev tato jeho pomoc neopustí. Stal se svědkem a příkladem, který zavazuje. Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Domácí, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 31 26. července – 1. srpna 2016

Předseda Francouzské biskupské konference: Cílem této války jsou křesťané i muslimové

AKTUÁLNĚ: Zahajovací bohoslužba Světového setkání mládeže v Krakově, které se zúčastnilo v dešti na 200 tisíc lidí, se nesla v památce toho rána zabitého francouzského…

celý článek


Mladí Češi vyrazili za papežem

Spoustu radosti, obrovskou polskou pohostinnost i chvíle v usebranosti při návštěvě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi zažívají v Polsku statisíce mladých lidí…

celý článek


Cesta z egoismu, či duchovní nemoc

Věřící člověk snadno nabude dojmu, že je dobré vyhovět druhým, pomáhat, i když na to třeba zrovna nemá úplně čas a síly. Vždyť kolik lidí se vydalo pro druhé a…

celý článek


Dotazník KT

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay