Kam chodí na mši svatou Češi ve Vídni

Vydání: 2017/36 Do školy s požehnáním, 5.9.2017, Autor: Jiří Macháně

V rakouském hlavním městě prý žije asi třicet tisíc Čechů. P. Jiří Šindelář od září plně převzal duchovní správu tamní katolické menšiny. Ukázal KT, jak se v rakouské metropoli Čechům žije. Vždyť z Brna to sem je jen 130 kilometrů.


„Přijeďte!“ zve P. Jiří Šindelář k pouti k hrobu sv. Klementa Maria Hofbauera. Snímky autor

 

Portál „českého“ chrámu Panny Marie je snadno zapamatovatelný.

 

Chrám Panny Marie na nábřeží.

Podle statistik rozumí češtině až sto tisíc obyvatel a návštěvníků Vídně. Poutníci přijíždějí za jedním z národních světců – sv. Klementem Maria Hofbauerem, který tu je od své smrti v roce 1820 pochován. V rakouské metropoli navíc žije dlouhodobě komunita lidí, kteří sem zavítali v předchozích desetiletích a generacích. Na český živel pamatoval už císař Josef II., který kvůli jeho nemalé přítomnosti ve svém hlavním městě svěřil redemptoristům úkol duchovně o ně pečovat. A to v gotickém chrámu Panny Marie na nábřeží (Maria am Gestade). Tuto tradici se v kostele i přilehlém klášteře v Salvatorgasse podařilo uchovat dodnes. „Jsem tu rád a těší mě, že můžu sloužit krajanům i návštěvníkům,“ vítá nás v klášteře P. Jiří Šindelář. Od 1. září plně vede českou duchovní správu ve Vídni, kde byl dosud pověřen duchovní službou pro české studenty a spolky. Salesián P. Jan Horák po 30 letech služby pro vídeňské krajany odchází do kláštera kongregace Dona Boska v Itálii.

Chrám Maria am Gestade je nejstarším mariánským svatostánkem ve Vídni a je označován jako její perla. Ač má v názvu „na nábřeží“, je ukryt mezi domy a k řece je to několik bloků pozdější zástavby. Nestojí na návrší a jeho věž jen nepříliš převyšuje okolní domy.

Signálem, že jde o poutní místo, jsou votivní tabulky na části zdí chrámu. Lidé na nich děkují sv. Klementu za přímluvu. Centrem „malého poutního místa“, jak jej označuje P. Šindelář, je boční kaple s oltářem, který ukrývá ostatky světce. Okolní zdi zdobí obrazy s výjevy ze světcova života od rodných Tasovic přes působiště v Polsku až po samotnou Vídeň.

Z Česka přijíždějí za sv. Klementem věřící po celý rok. „Jezdí zejména ti moravští,“ pochvaluje si P. Šindelář a dodává: „Nesmíme ale zapomenout ani na poutníky z Čech. Loni sem zavítali kromě řady farníků i bohoslovci z pražského semináře s kardinálem Dominikem Dukou, biskupem Václavem Malým a generálním vikářem P. Wasserbauerem,“ podotýká kněz.
Poutníky, stejně jako nás, vede P. Šindelář malými dvířky v presbytáři do nevelkého muzea, které představuje osobnost světce. Ukazují tu redemptoristický oděv P. Hofbauera, věci osobní potřeby, ornát, zpovědnici, liturgické předměty, či dokonce berle uzdraveného na přímluvu světce. „Při loučení návštěvníkům říkám, aby přijeli zase, nejpozději za tři roky, protože v roce 2020 slavíme jubileum 200 let od smrti sv. Klementa Hofbauera a díky němu i 200 let od založení české duchovní služby ve Vídni,“ usmívá se P. Šindelář.

Krajanská farnost

Božena Němcová ve své povídce Dobrý člověk popisuje, „kterak do chrámu vídeňského U Panny Marie na Nábřeží docházeli Češi na služby Boží“. Dodnes o výrazné a tradiční české stopě svědčí nejen poutní místo sv. Klementa, ale i mnohem, mnohem starší sochy na hlavním oltáři, mezi nimiž nechybí kníže Václav či Jan Nepomucký. Česká krajanská menšina je tu stále doma, ač se o chrám „dělí“ s dalšími národy.

Starousedlíci žijí ve Vídni až pět generací. Udržují jazyk, mají zde své spolky. Tato skupina lidí tu žije nejdéle. „Na mši svatou již nepřicházejí k nám do Salvatorgasse, ale spíše do druhého českého kostela na Rennwegu nebo navštěvují bohoslužby v rakouských farnostech. Jsou už plně usazení v místní společnosti, mají rakouské občanství i sociální jistoty. Jsou zde zkrátka doma. Avšak jazykem, rodem a kulturou jsou stále spřízněni s Českem, což obdivuji,“ vysvětluje P. Jiří Šindelář.

Druhou významnou skupinou jsou podle jeho slov emigranti, kteří přicházeli v několika vlnách v druhé polovině minulého století. V roce 1968 jich uteklo z Československa nejvíce hned po obsazení země sovětskými vojsky. Další je následovali v pozdějších letech, včetně těch, které režim vystěhoval jako „nepohodlné“.

„Jedni se tu uchytili lépe, jiní hůře. Neměli to jednoduché a mnozí si ještě nesou zranění z té doby. Je to skupina velmi pestrá, někteří ve Vídni působili i problémy,“ doplňuje místní farář s tím, že záleží, jak se kdo uchytil – někteří založili rodinu nebo dokonce firmu, jiní tolik štěstí neměli. „Komunisté zasívali semeno sváru a své ideologie i za hranicemi, mezi emigranty. Dodnes je tato komunita zatížená některými různicemi a spory. Vždyť se mezi lidmi pohybovali i udavači. Státní bezpečnost měla své lidi i tady,“ podotýká kněz.

Zázemí v klášteře

Třetí skupinou usídlenou ve Vídni jsou pak studenti a lidé, kteří přišli za prací po roce 1990. Jak říká P. Šindelář, většinou přijíždějí vydělat peníze, najít bydlení a užít si Vídeň. Studentů zde pobývá několik stovek, vedou běžný studentský život ve velkoměstě a láká je spíše rakouská společnost než česká komunita.

Životu krajanů i poutníkům slouží jako zázemí kromě chrámu Panny Marie i přilehlý klášter redemptoristů. Nalezneme tu kancelář české duchovní správy, víceúčelový společenský sál, který je místem pro různé oslavy, přednášky, setkání s poutníky či taneční večery pro krajany. „Na tyto akce chodí i lidé, kteří do kostela nepřijdou. Díky kontaktu pak někdy chtějí křest, svatbu apod. Víte, nemůžeme být jen v kostele, ale chceme být s lidmi i jinak, takže mě těší, že k nám do kláštera zavítají,“ připomíná více rozměrů své misijní pastorace P. Šindelář.

Přijeďte, zve kněz

V neděli na půl devátou, což je hodina, kterou prý Vídeňáci považují ještě málem za noční, přichází na bohoslužbu do chrámu k Panně Marii asi třicítka lidí. V deset hodin jich pak do lavic českého kostela na Rennwegu zasedá o něco víc, jsou to hlavně rodiny s dětmi, a asi dvacítka převážně mladých lidí přichází v sobotu večer na „mládežnickou“ bohoslužbu do Don-Bosco-Hausu. Českých nedělních bohoslužeb ve Vídni se nyní zúčastňuje pravidelně jen necelá stovka účastníků. Nepočítaje v to poutníky a turisty, které tu P. Šindelář vždycky rád přivítá. „Někteří o mně ale nevědí, přijedou, ale nezastaví se,“ říká s troškou lítosti.

Spojení české duchovní správy ve Vídni s rodnou vlastí je podle něj důležité. „Vidím potřebu zvát mezi nás hosty z České republiky, zvláště různé scholy, které by mohly obohatit svým zpěvem bohoslužby. Užitek z toho mají vždycky obě strany, zdejší krajané i hosté, kteří obyčejně velmi rádi stráví víkend ve Vídni,“ říká P. Šindelář a dodává: „Jde o naši českou misii ve velkoměstě a budu vděčný, když se zájemci o spolupráci občas sami ohlásí,“ uzavírá P. Jiří Šindelář.

JIŘÍ MACHÁNĚ
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Zahraniční, Zpravodajství



Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay