Vydání: 2008/27 Cyrilometodějské dvojčíslo , 1.7.2008

Málokterá postava českých dějin se v různých dobách dočkala tak různých výkladů a přivlastňování jako osobnost Mistra Jana Husa. O tomto „druhém životě“ známého pražského kazatele hovoříme s čerstvým monsignorem P. Tomášem Halíkem.

Před dvaceti lety otiskli v římských Studiích váš článek „Návrat Mistra Jana“, který tenkrát vyšel ještě pod pseudonymem Kalypton. Z dnešního pohledu se dá říct, že to byl článek až prorocký...
Ten článek poprvé vyšel v českém samizdatu a vyvolal velkou polemiku. Napsal jsem tam, že dozrál čas, abychom se my katolíci nově podívali na „fenomén Hus“ a ukázali místo Jana Husa v řadách katolických reformátorů; že „Hus je také náš“ (aniž bychom ho chtěli „vyvlastnit“ evangelíkům), že právě pro své místo „mezi“ katolickou a reformační tradicí může být symbolem potřeby ekumenického sblížení a vytvoření takové filozofie českých dějin, která by byla práva všem velkým hodnotám naší minulosti bez jednostranného nálepkování a „vylučování z dějin“. Končil jsem vizí slovanského papeže, který se modlí v Čechách s katolíky a evangelíky za zhojení jizev minulosti. Zvláště pro tuto závěrečnou vizi se na mne jako obvykle snesla sprška posměchu, kritiky a osobního napadání. Nereagoval jsem na to, byl jsem si v srdci jist, že ten sen se splní, ovšem netušil jsem, že tak brzo a že budu mít možnost to prožít opravdu zblízka a také trochu k tomu osobně přispět.

Ve svém článku jste tehdy vyzval všechny, kteří budou kdy diskutovat o Husovi, aby v zájmu odstranění nedorozumění rozlišovali u Husa tři roviny. O jaké roviny jde a proč je dobré je rozlišovat? 
Jde o Husovu osobnost, o Husovo dílo a o Husův „druhý život“ v tradici dalších staletí. Pokud se týče Husa jako osobnosti, k jeho lidským a kněžským mravním kvalitám vyjádřili velký respekt už v minulosti i mnozí z katolických kritiků jeho učení. Pokud jde o jeho učení, zde může dojít ke změně tradičního stanoviska, pokud se při bádání uplatní náležitě metody hermeneutiky (tj. interpretace díla v kontextu doby a vzhledem k literárnímu žánru). Například chápeme-li Husovu kritiku papežství jako kritiku konkrétní podoby papežství jeho doby (a ne jako dogmatické vyjádření o papežském úřadu vůbec), dáme mu vzhledem k tehdejší době plně zapravdu; chápeme-li polemický zápal kritických kázání o stavu církve, pak zjistíme, že mnozí světci mluvili na adresu tehdejších církevních poměrů ještě daleko drsněji – a je to něco jiného, než když posuzujeme takové výroky jako odborný teologický traktát, kde od autora očekáváme střízlivější tón, jiný typ argumentace a podobně. To, co u katolíků starších generací budilo vůči Husovi největší odpor, byla různá podání z pozdějších staletí – za ta ovšem Hus nemohl, ta spíše vypovídala o těch, kteří si Husa přivlastňovali.

Snad žádná jiná postava českých dějin neměla tak bohatý i rozporuplný „druhý život“ jako Mistr Jan Hus. Vy jste v této souvislosti užil kdysi trefný příměr s projekčním plátnem...
Různé generace a ideové skupiny si promítaly do Husa své vlastní představy a ideová východiska, přitesávali si ho podle vlastního obrazu. A tak tu byl Hus nacionální protiněmecké a protihabsurské polemiky, Hus „předchůdce komunistů“ v boji proti církvi a podobně. Kdyby byl Husovi dopřán hrob, asi by se v něm po staletí hrůzou obracel, k čemu všemu bylo jeho jméno zneužíváno.

Proč podle vás právě Mistr Jan Hus tolik inspiroval k těmto projekcím? Mučedníků té doby bylo přece víc – třeba takový Jan Nepomucký...
Aby se někdo stal symbolem, legendou, musí spojovat zajímavý osud se zápalnou myšlenkou a vyjadřovat určitý „archetyp“ dané kultury určitého společenství. To se v případě Husově stalo okamžitě po jeho smrti. Vyjádřil a zároveň katalyzoval nejen svým učením, ale především svým osudem něco zcela nadindividuálního, čím byla těhotná jeho doba.
O historickém Johánkovi z Nepomuku toho oproti Husovi víme mnohem méně, do něj si promítla své ideály až doba barokní, která vytvořila jeho kult; kardinál Meisner měl jednou pěkné kázání o tom, jak na soše sv. Jana vidíme všechny atributy církve, které vyzdvihla katolická reformace v době po Tridentském koncilu. Jan Hus vnesl do české spirituality opravdu zápalnou myšlenku: řídit se ve sporu s autoritou pravdou, jak ji poznávám v Písmu svým rozumem a svým svědomím.

Proč právě papež Jan Pavel II. měl takový zájem o to, aby se čeští katolíci s Husem vyrovnali?  
Jednou z klíčových starostí Jana Pavla II. bylo „uzdravit rány minulosti“, „očistit historickou paměť církve“, vést církev před prahem nového milénia k pokání a vyznání dějinných vin, ke smíření. Když jsem měl v listopadu 1989 poprvé možnost v klidu dlouze osobně hovořit s Janem Pavlem II., položil mi otázku: Proč jste s tím Husem už dávno něco neudělali? A dodal, že jediný, kdo se Husa na Kostnickém koncilu veřejně zastal, byl polský teolog z Krakova. „Dnes však musí vyjít iniciativa od vás z Čech,“ zdůraznil. Vyprávěl mi, jak ho dojala slova kardinála Berana o Husovi na II. vatikánském koncilu. (Později jsem se dozvěděl, že tuto historickou Beranovu řeč připravil z iniciativy německých biskupů jeho blízký spolupracovník Mons. Heidler, někdejší poslední poválečný studentský kaplan u Nejsvětějšího Salvátora.) Hned po návratu jsem o tom mluvil s kardinálem Tomáškem, ale ten mi odpověděl jako několikrát předtím: „To je věc minulosti, nechme to spát.“ Kardinál Tomášek náležel k té generaci, která zažila prvorepublikánský Husův kult, a proto asi vnímal tyto otázky z této perspektivy. Až s příchodem arcibiskupa Vlka se v tomto směru začaly věci hýbat. A když jsem v květnu 1999 předložil prezidentu Havlovi a pak papeži v Římě návrh na svolání mezinárodní husovské konference, která by mohla být prostorem pro oficiální papežské vyjádření, a když jsem vzápětí na římském letišti líčil kardinálu Vlkovi podivuhodné okolnosti a celý průběh tohoto rozhovoru, řekl mi: „Je v tom nepochybně ruka Prozřetelnosti!“ A pak, na samém prahu miléniového roku, se ona konference uskutečnila a papež zde skutečně vyřkl ona slova řadící Husa mezi velké reformátory církve. Tehdy jsem se k papeži naklonil a řekl jsem mu, že píseň, která doprovázela jeho příchod, je píseň Husova. On s šibalským úsměvem odpověděl: „Jan Hus ve Vatikánu! Kdo by si to kdy pomyslil!“

Zeptáme se teď trochu provokativně: Proč má Jan Hus dnešní katolíky zajímat? A zajímá je vůbec?
Z velké části je vůbec nezajímá, jako je bohužel zajímá máloco. Ale platí, co jsem se snažil vyjádřit před léty: má-li být české katolictví opravdu české a má-li být katolické (to je úplné), nesmí vnímat Husa jako někoho za svými hradbami.
Připravili JAN PAULAS, MARTIN T. ZIKMUND