Do exilu i s farníky!

Vydání: 2004/5 Ďábel, 9.9.2004, Autor: Václav Prokůpek

S PATEREM MAXEM MACHINSKÝM O POMĚRECH V BĚLORUSKU
Katolický kněz Max Machinskij ještě před rokem spravoval farnost v malé běloruské osadě Tomachovka nedaleko velkého správního střediska Gomel. "Žilo tam asi tři sta lidí, většinou katolíci, řada z nich se hlásila k polské národnosti, " říká Machinskij. Podle něj tamní režim tvrdě potlačuje nejen náboženskou svobodu, ale i národnostní menšiny. Proto se rozhodl následovat své farníky do finského exilu. Na konkrétní projevy nesvobody v Bělorusku jsme se ho zeptali při jeho nedávné návštěvě České republiky.

"Téměř všichni věřící z mojí farnosti byli zaměstnáni na pile jednoho místního podnikatele, člověka velmi věřícího, který se nebál otevřeně říci svůj názor na cokoliv, tedy i na prezidenta Lukašenka," začíná vyprávět kněz. "A tak mu místní úřady daly milionovou pokutu za to, že neměl správné rozměry odpadkových košů v kanceláři. A pila pochopitelně zkrachovala! Lidé přišli o práci a rozhodli se k hromadnému odchodu do Finska."

I vůči vaší osobě byly podniknuty, řekněme, velmi "nestandardní" kroky...
Po jednom mém kázání mě přepadli lidé v kuklách a zbili mě. Jasně mi naznačili, že některé moje pasáže o pokoře byly v rozporu s velikášstvím diktátora i menších oligarchů, kteří si hrají na jeho prodlouženou ruku.

Vy jste se nebránil?
Ale to víte, že ano. Šel jsem na milici, ale tam se mnou jednali jako se zločincem! Doslova mi řekli, že není divu, že se mi něco podobného stalo, když tak kážu, a že to bude ještě mnohem horší. Působilo to na mě dojmem, že za přepadením stála právě státní moc.

V té době už se vaše vesnice pomalu vylidnila?
Ano, do finské vesničky Rüttü odešlo přes sto farníků. Napsali mi, že tam postavili novou pilu a že staví i provizorní kostel, a proto by byli rádi, kdybych odešel za nimi.

Tyto útěky se asi běloruskému režimu příliš nezamlouvají...
Víte, autoritářský režim vždycky dbá o to, aby navenek vypadal svobodně. Proto je většina emigrantů prohlašována za zločince. I mě si povolali na milici a chtěli, abych v kostele všechny ty, co odešli, veřejně očernil. Když jsem odmítl, tak mi vyhrožovali, že to se mnou zle dopadne.

Dostal jste však také nabídku k odchodu do Polska...
Ano, v polských médiích se o případu naší osady hodně psalo a mně chodilo dost nabídek, abych šel sloužit právě do Polska, že člověk, který si stojí za svou vírou, je i tam potřeba. Velmi jsem si toho vážil, ale podle mě by měl kněz následovat svoje farníky, obzvláště v těžkých dobách, kdy ho potřebují. A tak jsem zamířil k těm, které jsem znal už odmalička, které jsem křtil, oddával i zpovídal. Přiznám se po pravdě, že se mi po nich dost stýskalo.

Začátky ve Finsku ale asi nejsou jednoduché?
Život v naší osadě Rüttü je existenčně závislý na místní pile. Kostel je sice provizorní, avšak o nedělních bohoslužbách plný. Pomáhají nám sponzoři, a to nejen z Finska, ale i ze Švédska, Nizozemí a také z Česka. I proto jsem osobně přijel do Prahy poděkovat těm, kdo přispěli na stavbu našeho svatostánku.

Jak vás ve Finsku přijali?
Skvěle. Tato země je rájem pro uprchlíky. Nikdo nám tady nedává najevo, že jsme odjinud. Záleží jen na vašich schopnostech, jak se prosadíte. A já zjistil, že jsem zde nesmírně potřebný, jelikož začátky v nové zemi jsou obtížné a moji farníci často potřebují duchovní útěchu. Mnozí se mi přiznávají, že bez své víry by to asi nezvládli.

Nestýská se vám i vašim farníkům přece jen po vlasti?
To víte, že ano. Ale vrátit se prozatím nemůžeme. Určitě by se našlo něco, za co by nás zavřeli. Ale často vzpomínáme na své známé, kteří tam zůstali a bojují.

Jak to tam vůbec vypadá s náboženskou svobodou?
Strašně! Pravoslavná církev je tolerovaná, ale ostatní to mají opravdu těžké. Když jste křesťan nebo Žid, tak velmi těžko sháníte práci. Pro místní struktury máte Kainovo znamení.

Věříte, že se do Běloruska ještě vrátíte?
Ano. Víra v lepší život tamějších lidí i v Lukašenkův pád nás spojuje s našimi bratry a sestrami ve vlasti. Ale bude to těžké, jelikož pro Lukašenka stále pracuje dost lidí. Vytvořili silný mocenský aparát, který se jen nerad bude zříkat své moci.

Kněz by měl následovat svoje farníky, tvrdí Max Machinskij.

Snímek Václav Prokůpek

Sdílet článek na: 

Sekce: Zpravodajství, Zahraniční, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 15. – 21. října 2019

Svatovítské varhany poprvé zahrály

Nové svatovítské varhany se poprvé rozezněly. Nikoli pod klenbami pražské katedrály, ale v montážním sále dílny varhanáře Gerharda Grenzinga ve španělském El Papiolu…

celý článek


Když se sejdou následovníci Krista

Každou neděli se nad tisíci chrámů v Čechách, na Moravě i ve Slezsku rozezní zvony. Zvou ke společnému slavení mše svaté. Farnost se schází.

celý článek


Žijeme pro okamžik každého dne

Královéhradeckou diecézi koncem září navštívil indický arcibiskup PETER MACHADO z Bangalore. Mezi českými věřícími podle svých slov zažil vřelé přijetí a velký…

celý článek


Oslava každodenní svatosti

Minulou neděli se sbor světců rozrostl o pět nových jmen. Osobnosti jsou rozdílné – od kardinála a intelektuála přes řeholnici s mezinárodním věhlasem až po ženu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay