26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Čuj, Miko, čuj aneb Zázrak v Jívové

18. 12. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/51 Vánoční dvojčíslo, 18.12.2007, Autor: Zita Chalupová

Hej, mistře! – tato slova netřeba představovat. Snad všichni lidé u nás už někdy slyšeli Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby. Existují však i další skladatelé, kteří si zaslouží pozornost. Jedním z nich je také Josef Schreier, moravský kantor, jehož skladatelská tvorba upadla v zapomnění. Z jeho pera pochází Missa pastoralis in C boemica čili Pastorální mše česká C dur. Podle muzikologů se jedná o nejvýznamnější vánoční mši na Moravě. Hudební mše vznikaly jako kompozice na liturgický text mešního ordinária, později se latinský text prolínal s českým. Pastorální mši tvořil soubor pastorel, malých scének na pastýřská témata. Autor textu Schreierovy mše není znám, je však jisté, že slova vycházejí z valašských národních mší.

Přijíždím do Jívové, malé obce v moravských Sudetech. Naštěstí ještě není pod sněhem, dostat se sem by jinak bylo mnohem těžší. Na místní faru, kde už sice nebydlí pan farář, která ale přesto žije bohatým životem (scházejí se zde společenství, setkávají se tu kněží i věřící), se zimním podvečerem trousí lidé. Jsou to členové zdejšího pěveckého sboru, který pro letošní Vánoce nacvičuje Schreierovu Pastorální mši. Na příchozí čeká v kuchyni krabice buchet, na plotně se vaří čaj. Kdo neřídí (zpívat sem totiž dojíždějí i přespolní – dokonce až z Olomouce), může dostat něco ostřejšího. A za chvíli už zní ze sousední místnosti mo-mo-mo-mo-mo, mi-mi-mi-mi-mi. Hlasy se rozcvičují, aby mohly vzápětí začít:

Kyrie eleison
Christe eleison
Kyrie eleison
Goria in excelsis Deo
Čuj, Miko, čuj
Čujem, Baťo, čujem,
Ondráš, Ondráš, na co voláš,
chasu búriš, spáti nedáš.


Ženy sedí na jedné straně, muži na druhé, za syntetizátorem Jiří Lamač, varhaník z místního kostela a duše sboru i veškerých jeho aktivit.

Zpívají ke chvále Boží
Všechno to tady začalo už za P. Antonína Pospíšila před třemi lety. Tehdy chodilo v Jívové na mše, které se konaly v boční kapli barokního kostela sv. Bartoloměje, asi osm lidí. Jiřímu Lamačovi, který se v té době přistěhoval do sousedních Pohořan, to nedalo a spolu s P. Pospíšilem se rozhodli, že se kostel musí otevřít lidem i hudbě. Do měsíce se v kostele objevily nové varhany a prvních dvanáct lidí začalo zpívat ve sboru. Při tom samozřejmě nezůstalo a sbor se postupně rozrůstal až do dnešních osmadvaceti lidí. A v kostele dnes při mši bývá i šedesát věřících.

SE SCHREIEREM je to těžké
„Náš repertoár tvoří duchovní písně. Zpíváme vlastně to nejvyšší patro evropské duchovní hudby 8. – 18. století. Udělám vždycky aranžmá pro sbor, jednotlivé nástroje pomocí syntetizátoru a počítače nahraju, vypálím na CD, takže máme doprovod orchestru – ke zkouškám i k vystoupení. Je úžasné, co současná technika umožňuje. Na Schreierově mši jsem pracoval dva měsíce – bylo to 190 stran po čtrnácti nástrojích, celkem 500 not na stránce. A po dvou měsících zkoušek s ní budeme vystupovat,“ vysvětluje Jiří Lamač. Jak dodává, se Schreierem je to těžké. Hudební věda zná několik skladatelů tohoto jména, není však jasné, který z nich je skutečně autorem zmíněné mše. Jisté je pouze to, že se jednalo o moravského kantora a skladatele, který se narodil před polovinou 18. století. Jívovský sbor uvede jeho Pastorální mši jako druhý – loni s ní vystoupil uničovský Městský pěvecký sbor, což ovšem Jívovští nevěděli. Po prvních zkouškách ale zjistili, že se jedná o evropský hudební skvost. A že vzniká právě v Jívové, to je už úplný zázrak.

Hudba jako poselství víry
Do kuchyně přicházejí zpěváci, sbor má přestávku. Za stolem sedí současný farář P. Antonín Pechal ze Šternberka. „Jsem zde teprve necelý půlrok, ale připadá mi úžasné, že zdejší sbor tak stmeluje lidi. Nevyšel vlastně z prostředí kostela, ale přímo od lidí, kteří milují hudbu a rádi se setkávají. A když se tohle všechno ještě děje ke chvále Boží, nemůžu si přát víc. Tímto způsobem se vlastně šíří i víra, protože pan Lamač vybírá tu nejkvalitnější církevní hudbu,“ říká pan farář.
Zkouška pokračuje. A pak se ozývá: „Jdeme do kostela!“ Všichni se spěšně oblékají a tmou, chladem, poprcháváním a blátem pospíchají do chrámu. Seřadí se před oltářem a barokní klenbou s freskami Johanna Kryštofa Handkeho se rozléhá skladba Jiřího Lamače Perpetuum mobile. Pak se jde na kůr k varhanám a slyším první koledu – Narodil se Kristus Pán. Zpívání nemá konce, někteří členové sboru už vypadají trochu zmrzle.

Při vystoupeních se bojím za všechny
Vracíme se na faru. Ptám se staršího manželského páru, Jarmily a Václava Doležalových, co jim sbor přináší, proč do něj vlastně chodí. „My jsme z těch původních osmi lidí, co tady tehdy chodili do kostela. Ve sboru zpívám od začátku. Každá příležitost, jako jsou svatby, pohřby, církevní svátky, křty, poutě, je se zpíváním mnohem slavnostnější, povznášející. Hrozně se těším na zkoušky, ale před každým vystoupením mám velký strach. Dcery mi vždycky říkají, že to vypadá, jako bych zpívala sama – bojím se za všechny,“ líčí své pocity paní Jarmila. Její manžel ji doplňuje: „Nikdy bych nevěřil, že je něco takového tady na Jívové možné. A je to všechno zásluha našeho varhaníka. Udělal tomu úžasnou reklamu, připravil letáky a všechny tak nadchl, že už ty první Vánoce nás čtrnáct zpívalo Michnovu Loutnu českou.“

Sbor jako setkávání lidí, budování nových tradic
Elán Jiřího Lamače je skutečně nakažlivý. Kromě zdejšího sboru vede ještě dvě další hudební uskupení. Vztah k Bohu, víře a duchovní hudbě však u něj převažuje. Jak říká, na varhany v kostelích hraje už přes třicet let. Byl mimo jiné oceněn Medailí arcibiskupa ThDr. Františka Vaňáka za službu pro duchovní hudbu, kterou mu v květnu 2005 předal arcibiskup Jan Graubner.
„Náš sbor, to je taky setkávání lidí, budování nových tradic – jako třeba pouť k Panně Marii Sedmibolestné, kde se naposled sešlo na 400 lidí. Navíc lidé z dědiny jsou na nás pyšní. Myslím, že je taky důležité, že přispíváme k tomu, aby vesnice žila víc pospolu,“ uzavírá Jiří Lamač.
Odcházím a naposled se ohlížím za mohutnou siluetou kostela, která se rýsuje proti temnému nebi. Asi těm lidem i trochu závidím…


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou