Vydání: 2008/24 Nezavírejme oči před prostitucí, 10.6.2008, Autor: Aleš Opatrný

Nad textem manželského slibu vždycky žasnu, protože je velmi stručný, a přitom tak obsažný: „Já, František, odevzdávám se tobě, Marie, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ A ona říká: „Já, Marie...“

„Odevzdávám se ti a přijímám tě...“
V této větě je obsažen celý základní děj, který musí mezi oběma proběhnout a i nadále probíhat, aby jejich manželství bylo manželstvím. Řeknu-li „odevzdávám se ti“, znamená to, že už nikdy nebudu zcela sám sobě pánem, že už nebudu moci „beztrestně“ myslet jenom na sebe, že už nikdy nebudu moci dělat rozhodnutí jen sám za sebe.
Další věc je přijetí. Musím toho druhého přijmout se vším všudy, s jeho dobrými i špatnými vlastnostmi, s minulostí, rodinou, ale i s jeho budoucností – i když je to veličina nepoznaná a nepoznatelná... Manželský slib obsahuje zkrátka ochotu přijmout svého partnera v každém případě, ať nastanou jakékoli nepředvídané okolnosti. Člověk žijící v manželství si musí občas umět říct: „Tohle mě tedy upřímně štve, ale když už jsem si ji (ho) jednou vzal(a), tak ji (ho) musím vzít i s tím, co mě štve.“ Člověk není dělitelný, nemůžete ho mít čtyři pětiny doma a pátou za dveřmi, protože právě tu nesnášíte. Zde platí „buď všechno, nebo nic“. Vždyť člověk do manželství vstupovat nemusí, nařízeno to není – nemusí nikoho přijímat, nemusí se nikomu odevzdávat. Ale pokud se k tomu rozhodl, má své rozhodnutí realizovat co nejplněji a napořád.

„Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost...“
Říci toto v den svatby nedělá průměrně schopným a dobrým jedincům žádné problémy. Je ale nutné si uvědomit rozdíl mezi láskou a zamilovaností, mezi ohromně krásnými pocity a šedí všedního života, v němž se láska projevuje zejména překonáváním nekonečného množství drobných problémů a nepříjemností. Láska je mnohem víc rozhodnutí pro druhého, rozhodnutí překonávat to, co nás od sebe dělí, než jenom srdceryvné, sladké či sladkobolné city. Z těch ani v nich se nedá žít pořád.
„Zachovám ti úctu...“ Lidem se občas zdá, že u těch, kteří jsou si blízcí, něco jako úcta nepřichází v úvahu. Oni se přece mají rádi, kdežto úctu cítí jako něco odcizujícího, škrobeného. Je ale známo, že pokud ke mně druhý člověk ztratí úctu, cítím se tím být ponížen. A vzájemnou úctu v manželství lze ztratit velice snadno. Člověk se může před svým partnerem shodit různým způsobem – neupraveností, lží, nějakým velkým navztekáním se na někoho atd. Úctu k partnerovi je tedy zapotřebí neustále udržovat a je nutné se i chovat tak, aby ten druhý neztratil úctu ke mně.
„Zachovám ti věrnost...“ Zejména v tom striktním smyslu slova, že neučiním svojí ženou (mužem) někoho jiného. Prostředí, v němž se dnes pohybujeme, věrnosti rozhodně nenapomáhá, nepodporuje ji, ani nerespektuje. Tuto zásadu si manželé musí hájit. Její porušení je velice citlivé a nepříjemné – a pakliže k tomu dojde, je potřeba odpustit, ale dokonale, bez nějakých postranních úmyslů, vydírání. Neznamená to ovšem zaujmout postoj typu „mně to nevadí“, protože tím můžete svého partnera buď vehnat do další náruče, nebo mezi vámi naprosto zmizí jakákoliv vzájemná úcta. „...že tě nikdy neopustím...“
Opustit člověka můžeme, i když od něho budeme pouhých 10 cm. Opustit člověka můžeme ve chvíli, kdy nám jeho starosti začnou být lhostejné, ve chvíli, kdy ho v něčem necháme. Co se jednomu z partnerů zdá jako maličkost, může být pro druhého nepřekonatelným problémem – a když ho ten první nějak odbude a dál se nezajímá, pak ho v tom zkrátka nechal, opustil ho. To se snáší velmi těžko. Stejně tak lze druhého opustit mezi lidmi, když se jeden přidá na jejich stranu proti svému partnerovi, a ten opuštěný to pak chápe většinou jako zradu. Taková poranění v lidech vězí velmi hluboko a často se sčítají dohromady, až je z toho buď výbuch, nebo pozvolné odcizování. Obojí je velice zlé.

„...a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.“
Dobré – to člověk většinou nepočítá, bere to jaksi automaticky. Nikdy nežádáme žádné velké zdůvodnění, proč se nám vede dobře, ale v opačném případě to žádáme často. Prožívá-li člověk se svým partnerem zase další špatnou věc, pak by si měl spočítat, že těch dobrých bylo mnohem víc a že je ani nepočítal. Mají-li být ti dva sjednoceni, pak spolu musí nést dobré i zlé.

„K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“
Věta, která vypadá jako zbožný dovětek, a přitom by měla být řečena s největší opravdovostí. Manželství je sice pro lidi, ale pro lidi zasažené hříchem – a proto je dobré manželství téměř nadlidským úkolem. Přesto je zcela žádoucí a také možné. Důležité je, zda při plnění tohoto úkolu bude křesťan počítat jen s vlastními silami, nebo i s Boží pomocí. Mám-li v nějaké těžké věci obstát, pak bych se Boží pomoci neměl nejen zříkat, ale měl bych ji dokonce vyhledávat. Schopnost a ochota zvát Boha do svého manželství jako někoho, kdo pro nás může udělat mnoho dobrého, se postupem doby může prohlubovat a růst. Je velmi nešťastné, když v lidech namísto zkušeností s Bohem, ochoty spolehnout se na něj a porozumět mu narůstá pouze skepse. Navíc pokud celé manželství náleží Bohu, pak patří i do života církve, v níž je možností Boží pomoci celá řada.