Vydání: 2010/48 Začíná advent, 25.11.2010, Autor: Tomáš Kutil

„Křesťanům v Iráku velmi uškodil vstup USA do země, protože místní muslimové považují Američany za křesťany a svou zlost za jejich vpád si pak vybíjejí na bezbranných křesťanech,“ popsal jeden ze svých postřehů biskup Václav Malý, který se před pár dny vrátil ze své desetidenní cesty po Iráku. Navštívil zde především severní části země.

Biskup Malý cestuje poměrně hodně a cílem jeho cest je především povzbudit místní křesťanské komunity. „Přijíždím jako někdo, kdo jim naslouchá a dává najevo, že v Evropě se o ně zajímáme,“ vysvětluje důvody biskup Malý. A těchto cest už byla celá řada – Mongolsko (2008), Írán (2006) nebo Čína (2005). Přes všechny zkušenosti na něj Irák hluboce zapůsobil. „Uvědomil jsem si, co znamená žít v neustálém strachu a nejistotě, když se opatrně díváte pod zaparkovaná auta, zda tam není bomba,“ popisuje biskup Malý. Jeden výbuch totiž zažil na vlastní kůži. V šest hodin ráno zaslechl ve městě Kirkúku jen nedaleko od místa, kde se nalézal, silný výbuch. Ten den zasáhly město celkem tři exploze, naštěstí ale při nich nebyl nikdo zraněn. Návštěva Iráku vyšla zrovna na dobu, kdy se země dostala do popředí zájmu světových médií kvůli teroristickému útoku, při němž bylo přímo v Bagdádu zavražděno během bohoslužby 60 katolíků. Útok spustil další lavinu odchodů křesťanů ze země, ale tento exodus podle Malého trvá už mnohem déle. „Přesná čísla se samozřejmě shánějí velmi těžko, ale podle mých informací byl v Iráku ještě v roce 2003 zhruba milion křesťanů. Dnes jich tam žije sotva 300 tisíc,“ upřesňuje biskup Malý. Ale i ti se přesouvají do severních oblastí – do Kurdistánu, kde je ještě stále relativně bezpečno. Mnoho iráckých křesťanů však odchází na západ – do USA, Kanady či Francie. Velké utečenecké tábory jsou i v sousední Sýrii a Jordánsku. „Bylo by velmi nešťastné, kdyby všichni odešli, v Iráku jsou velmi potřební,“ říká biskup Malý. Křesťané podle něj patří většinou ke vzdělané vrstvě a zastávají důležité profese. Jsou také jedinou náboženskou skupinou, která nemá vlastní ozbrojené milice a odmítá násilí jako způsob řešení konfliktů.

Víra vyžaduje svobodu

Mezináboženský dialog na nejnižší úrovni je podle Malého poměrně komplikovaný – zejména v konkrétních oblastech Iráku, kde na sebe obě náboženství narážejí. Místní imámové (muslimští duchovní – pozn. red.) mají totiž o Bibli jen velmi omezené znalosti. „Těžko můžete s někým hledat společnou řeč, když ten druhý neví, v co věříte a jak vaše náboženství vypadá,“ dodává biskup Malý. Představitelé obou náboženství si přesto nutnost dialogu uvědomují. Proto se se v Teheránu 9. – 11. listopadu konalo další kolo rozhovorů mezi Papežskou radou pro mezináboženský dialog a Centra pro mezináboženský dialog íránské Islámské organizace pro kulturu a vztahy. Na závěr setkání vydali účastníci společné prohlášení, které začíná slovy: „Věřící a náboženské komunity, na základě své víry v Boha, mají ve společnosti svou specifickou roli a jsou si rovny s ostatními spoluobčany.“ Dále se v něm píše, že věřící jsou povoláni ke spolupráci „při hledání společného dobra na základě pevného vztahu víry a rozumu“. V tomto kontextu je pak „nezbytné, aby křesťané a muslimové, stejně jako ostatní věřící a lidé dobré vůle, společně odpovídali na výzvy dnešní doby a podporovali morální hodnoty, spravedlnost a mír, aby bránili rodinu, životní prostředí a přírodní zdroje“. A nakonec toto prohlášení zdůrazňuje, že víra ze své podstaty vyžaduje svobodu. „Proto musí být náboženská svoboda, jakožto právo, které je součástí lidské důstojnosti, vždy respektována jednotlivci, společenskými činiteli i státem.“ Již osmé kolo těchto rozhovorů, které začaly v roce 1994, se bude konat za dva roky v Římě.