Vydání: 2016/1 Koledníci vyrážejí do ulic, 29.12.2015, Autor: Tomáš Kutil

Byl jsem šokován chudobou a chaosem. Chybí infrastruktura a spojení mezi jednotlivými místy je velmi obtížné, protože je tam jen několik desítek kilometrů asfaltových silnic, zbytek jsou prašné cesty plné výmolů. Špatná je i hygiena, pro vodu lidé často musejí chodit hodně daleko. A bohužel ani bezpečnost není dobrá. Po papežově návštěvě se situace trochu uklidnila, nyní se však už zase začínají objevovat nepokoje. V Bozoum, kde jsem strávil část návštěvy, je poměrně klid, ale cesta z hlavního města Bangui, kterou jsem absolvoval, byla bezpečnostním rizikem. Lidé jsou tam přepadáváni.
S bezpečnostními riziky jsem počítal, ale zároveň jsem se jimi nijak moc nezneklidňoval. Jistotou pro mě byl karmelitánský misionář P. Aurelio, který vede misii ve městě Bozoum. Je to člověk, který se vyzná a dovede v krizových situacích dobře reagovat. Přirozeně to ale není stoprocentní ochrana, někde v pozadí jsem na riziko myslel, ale nenechal jsem se jím sužovat. Nic negativního se nestalo.
Jeho návštěva v hlavním městě rezonovala velmi dobře, na venkově o ní ale mnohdy nevěděli. Nemají tam většinou televizi ani rádio, zprávy se šíří od úst k ústům. V Bozoum referoval o návštěvě až při nedělní bohoslužbě zmíněný P. Aurelio. V hlavním městě však ještě doznívalo nadšení z návštěvy. Papež zabodoval tím, že jezdil v otevřeném autě, navštívil muslimskou čtvrť, mešitu, a z mešity ho dokonce provázeli i muslimové. Stále mluvil o lásce a smíření. Naučil se v místním jazyce dvě slova – láska a pokoj – a neustále je opakoval.
Silným dojmem na mě zapůsobila karmelitánská misie v Bozoum. Navštívil jsem i další – ve městě Baoro – a tam jsem se dozvěděl, jak je to v zemi nebezpečné. Jeden z tamních mladých misionářů chtěl odejít, ale místní lidé – i ti, kteří chodili do kostela – misii obklopili se zbraněmi a odmítali ho pustit. Nakonec se misionářům podařilo provézt ho v noci tajně autem. Většinou je tam klid, ale stále cítíte napětí. Zažíval jsem to především na tržišti v hlavním městě Bangui. Stačí, když někdo do někoho strčí, objeví se zbraně – a mela začíná.
Nejvíce mě však opravdu zaujala misie v Bozoum, kde pomáhá česká charitativní organizace Siriri. Byly tam založeny škola, internát pro sirotky, je tam i dílna, kde se ženy učí šít. Je skvělé, že děti alespoň na chvíli vypadnou z bídy svých domovů. Misionáři mají obrovskou autoritu. Nedávno poskytli azyl několika tisícům lidí, kteří byli v ohrožení života.
Karmelitáni i jezuité, kteří tam působí, žijí chudě a neúnavně pracují, aniž hned vidí výsledky své práce. Lidé jsou věřící, to ano, ale sami misionáři přiznávají, že je těžké odlišit, nakolik jde o čisté křesťanství a nakolik se mísí s různými prvky animistických náboženství.
Poznal jsem, že misionáři si na nic nehrají a že se i životní úrovní snaží přizpůsobit místu. Hlad nemají, ale zdaleka to není tak, že by si vybudovali svůj hrad a shlíželi na místní lidi. Sám jsem v jejich celách spal a je to skutečně skromné obydlí – jen postel, stůl a židle.
Uprchlický tábor v hlavním městě Bangui. Tam je momentálně 6–8 tisíc utečenců. Byl to úděsný pohled. Díky humanitární pomoci nemají hlad, ale poměry jsou velmi chudé, velmi špatná je především hygiena.
Silně na mě zapůsobila i katedrála, kde papež František otevřel vůbec první Bránu milosrdenství svatého roku. Kostel byl zavřený, ale cítil jsem u něj duchovní sílu. Když jsem viděl přímý přenos otevírání Svaté brány, vše bylo čisté, vyleštěné. Jen o dva dny později už tam byl ale opět zmatek, chaos, nepořádek. To mě dost vzalo.
Díky arcibiskupovi v Bangui, což je velmi úctyhodná postava, jsem se setkal s tamním imámem. Pro některé islámské kruhy se ale stal příliš radikálním (ve vstřícnosti vůči křesťanům – pozn. red.), proto mu tento arcibiskup poskytl azyl. Setkání s ním bylo velmi příjemné. Je to mírumilovný člověk, klidný a rozvážný, angažuje se v mezináboženském dialogu. Zapůsobilo na mě i setkání s muslimskou komunitou v Bozoum. Bylo tam kolem třiceti lidí a šlo o velmi pěkné setkání, mluvili jsme spolu úplně obyčejně. To je podle mě pravý význam papežových slov, že křesťané a muslimové jsou bratři. Všichni jsme lidé a musíme spolu žít.
Určitě mají vliv. Ale nesmí se to odehrávat jen v hlavním městě, je důležité, aby se to dělo také na venkově. Osobně jsem byl rád, že jsem mohl mluvit i s místními křesťany a svou přítomností jim ukázat, že na ně někdo myslí. Nedělám si iluze, že bych otevíral nové obzory, ale papež František tyto obzory otevřel. Bude záležet na tom, jaký účinek budou mít jeho slova na myšlení místních lidí – především těch, kdo mají vliv. Je tam totiž i obrovská korupce a stát funguje velmi špatně. Míjeli jsme palác prezidentky a jeho okolí bylo velmi zanedbané. Zarážel mě její nezájem o okolí, zajímá ji, jen co je uvnitř.