12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Životní pouť teologa

11. 8. 2015

|
Tisk
|

V okamžiku, kdy 18. srpna 1990 – den po setkání s papežem Janem Pavlem II. – Josef Zvěřina utonul v mořských vlnách při pobytu v Itálii, odešel jeden z nejvýznamnějších představitelů české moderní teologie i církevního života 20. století.

Vydání: 2015/33 Jak odpočívají duchovní?, 11.8.2015, Autor: Jaroslav Šebek


Zvěřinovy životní kapitoly se prolínaly s dramatickými zvraty, jež zasáhly Československo ve dvacátém století. Největší část jeho příběhu se odehrávala pod vlivem dvou totalitních režimů. Zvěřina sám byl zbaven svobody oběma diktaturami, delší čas strávil v komunistických kriminálech (během okupace byl internován v Zásmukách). Záhy po únoru 1948 byl konfrontován se sílícím omezením svobody projevu.
Společenskou oblíbenost získává vrozenou dobrotou
Ve vězení se nacházel od ledna 1952. Odsouzen byl ke dvaadvaceti letům. Motivaci k zásahu proti své osobě přisuzoval vlastní věrnosti hlasu svědomí a vnitřnímu imperativu sloužit pravdě. Jak sám vzpomínal, netýkala se ho prezidentská amnestie z roku 1960, protože měl mnoho kázeňských přestupků, souvisejících hlavně s jeho aktivním duchovním působením na spoluvězně. Ze strany režimu byl po celou dobu brán jako nebezpečný živel. Přímo ve vězení na něj bylo nasazeno hned několik spolupracovníků tajné policie. Nevztahovaly se na něj ani další amnestie a soud rozhodl o jeho propuštění až v listopadu 1965. Uvěznění přispělo k tomu, že se naučil brát i jiné názory kolem sebe, i když nepřestával jasně vystupovat proti bolševickým praktikám. Velmi povedená charakteristika je uvedena v jednom hlášení spolupracovníka StB: „Svou společenskou oblíbenost získává vrozenou dobrotou k lidem, klidem, chytrostí a podnikavostí.“
Po propuštění se v civilních profesích seznamoval s probouzejícími se aktivitami církevních společenství. V březnu 1968 se připojil k otevřenému dopisu Alexandru Dubčekovi, uveřejněnému v Literárních listech. Objevily se v něm mj. výzvy k dialogu mezi křesťanstvím a marxismem, který sice Zvěřina sdílel, ale s velkou obezřetností. Snažil se především maximálně využít možností, jež pro utlačovanou církev nabídlo krátké nadechnutí Pražského jara, než ji začalo znovu dusit normalizační utahování šroubů. Společně s Oto Mádrem inicioval vznik teologického časopisu VIA, kde se objevovaly velmi podnětné reflexe pokoncilní situace. Nějakou dobu také přednášel studentům bohosloví.
Josef Zvěřina a Charta 77
Po srpnové okupaci však nabralo dění postupně dráhu, vedoucí společnost k politice zastrašování a současně korumpování obyvatel, k převažujícímu pocitu lhostejnosti a pasivity vůči aktivitám zdola. Tyto skutečnosti samozřejmě ovlivnily i církevní prostředí. Zvěřina mohl veřejně pastoračně působit jen relativně krátce a v roce 1975 je poslán do nuceného důchodu. Energie měl však na rozdávání. Stal se jedním z nejbližších spolupracovníků Františka Tomáška. V této pozici velmi aktivně vstoupil do dění zejména kolem vystoupení Charty 77. Kardinál František Tomášek měl zcela právem nedůvěru k některým lidem, kteří kolem prohlášení stáli. Jiří Hájek působil v letech 1965–67 jako ministr školství a kultury a do jeho gesce spadala kontrola státu nad církvemi. Tomášek coby nový apoštolský administrátor v Praze se s ním v těchto věcech utkával. A právě v tuto chvíli ho Josef Zvěřina přesvědčil, že není možné se od prohlášení Charty 77 distancovat, i když jsou s ním spojeni problematičtí jedinci, protože by se podle jeho názoru měla církev z morálních důvodů postavit na stranu pronásledovaných.
Jeho role dále stoupala v době druhé poloviny 80. let, kdy společně s dalšími byl u těch akcí, jež směřovaly ke spojení zápasu za práva církve s občanskou angažovaností věřících. Nebyl jen praktik, který by navíc sledoval pouhou pěnu dní, ale dokázal formulovat jasné a odvážné vize o budoucnosti. Jako způsob církevní existence viděl vytváření živých společenství, jež nebudou uzavřenými ghetty ani místy pro duchovní sentimentalitu. Zvěřina v duchu svého přesvědčení organizoval řadu tajných kroužků, kde formou otevřených diskusí pomáhal jak věřícím, tak hledajícím prohlubovat víru v Krista. Byl to člověk se širokým rozhledem po krajině poznání, hloubavý znalec filozofie i umění, k čemuž určitě přispěla jeho předválečná studia v Římě. V únoru 1988 mu teologická fakulta v Tübingen udělila čestný doktorát. Je však poněkud s podivem, že po listopadu 1989 dostal jen pozici čestného děkana litoměřické bohoslovecké fakulty, přestože patřil k nejvýraznějším postavám teologického myšlení. Je dobré si i teď připomínat jeho poselství, že máme mít odvahu být církví, tedy odvahu vzít na sebe jisté riziko, spočívající v tom, že se hlásíme ke společenství, které je většinou považováno za přežitek.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou