Vydání: 2011/23 Karel Otčenášek, 1.6.2011

Už cestou do druhého patra královéhradecké biskupské rezidence shledá návštěvník upozornění, že vstupuje do soukromí obyvatel domu. Přijímáme totiž pozvání tam, kde strávil poslední roky svého života arcibiskup Karel Otčenášek. Setkáváme se s těmi, které mu věnovaly po léta péči – se „sestřičkami z Rokole“, tedy s řeholnicemi ze známého poutního místa na východě Čech.

Usedáme k oválnému stolu, v jehož čele zůstává jedno místo prázdné. Arcibiskup Karel Otčenášek už k němu neusedne, aby ve společenství sester a kněží z biskupského domu sloužil mši svatou. „Právě tady seděl při onom setkání biskupů tří generací v den uvedení Jana Vokála do úřadu. Odtud mu žehnal nejdřív na dálku, protože v katedrále být nemohl, a když se tu pak biskup Jan zastavil, požehnal mu přímo,“ vypráví sestra Radmila a dodává: „Tři dny před smrtí jsem se ho ptala, co by si přál. Odpověděl mi sotva slyšitelně: ‚Bílé růže.‘ Biskup Jan mu totiž přinesl z katedrály kytici bílých růží. Zjevně mu tím květinovým dárkem udělal radost, pořád je musel mít před sebou. A tak si na ty růže od biskupa teď vzpomněl. Jana Vokála měl opravdu moc rád, protože za ním jezdil do jeho trmického vyhnanství, ještě než emigroval za kněžskou službou.“ Jak říká sestra Radmila, do katedrály na intronizaci pan arcibiskup moc chtěl, jenže lékař to nedoporučil. „Na druhý den jsme ho ale do katedrály vypravily na mši svatou právě s biskupem Janem. Měl z toho radost, protože na nového biskupa dlouho čekal a moc se na něj těšil. Při každé mši svaté říkal: ‚Tak ať už se dozvíme jméno našeho nového biskupa.‘ A když už byl jmenován, říkával zase, že se na spolupráci s ním musíme dobře připravit. Jsem ráda, že se toho dočkal, myslím, že ho to očekávání hodně drželo při životě. Umřel vlastně jen pár dní po uvedení biskupa Jana do úřadu.“ Biskupský byt ani jeho obyvatelky smutným dojmem rozhodně nepůsobí. „Truchlit nemá smysl. Vždyť byl smířený s Pánem Bohem, tak mu přejme, že ho Pán vysvobodil z jeho stáří a tělesného utrpení,“ připomíná sestra Mlada. „Svou práci u něj odvedla i charita. Přicházela sem paní ředitelka a říkala: ‚Vždyť jste nás založil, co pro vás můžeme udělat?‘ Chodily sem pečovatelky, ale do péče se zapojili i lidé z místní farnosti – a pak nám děkovali, že tu mohli být, velmi silně to na ně zapůsobilo. A tak jsme si tu mezi sebou říkali, že právě tohle je to jeho spřátelování v praxi. Zkrátka a dobře – měl kolem sebe moc rád lidi,“ vzpomíná sestra Radmila na všechny, kteří s péčí o arcibiskupa Otčenáška pomáhali do posledního okamžiku jeho života. Tyto chvíle připomíná i sestra Mlada: „Po poslední mši svaté ležel a bylo vidět, že sotva vnímá. Stála jsem vedle něj a nabídla mu ruku. Byl to silný okamžik, držel se jí a já byla moc ráda, že jsem mohla být s ním a trošku mu ulehčit.“ Sestry se shodují, že arcibiskup Karel Otčenášek odešel z tohoto světa v tichosti, spokojený a v klidu. „Nikdo z nás netušil, že nastává konec, ani mě nenapadlo, že už odchází, že vydechl naposled. Zkoušela jsem mu nejdřív opakovaně tep a viděla jsem, jak tiše snáší bolesti. Za chviličku jsem zkoušela tep znovu, vzala jsem ho za ruku a ta byla už bezvládná,“ vzpomíná sestra Radmila: „Tak tichounce odešel. Když pak přišel pan biskup Vokál, byl to dojemný okamžik. Zastavil se nad jeho lůžkem, díval se na něj v tiché modlitbě a pak se sklonil a políbil ho na čelo.“