Žďárské pašije: divadlo, nebo duchovní prožívání?

Vydání: 2009/15 Velikonoce, 10.4.2009, Autor: Aleš Palán

Je těsně nad nulou, ale nepříjemně mrholí a fouká ostrý vítr. Zima na Vysočině se zdaleka ještě nehodlá vzdát. Na prostranství za sídlištěm přesto postávají zhruba dvě stovky lidí. Někde mezi nimi jsou i Pilát a Ježíš.

Je tu taky Jan Křtitel! Ten si na vršku kopce svléká bundu, bere do ruky dlouhý klacek a prostovlasý začíná hovořit k zástupům. Z reproduktorů se ozve hlas: „Vnímejte ho jako blázna! Dav se před ním rozestupuje.“ Ano, lidi se před Janem Křtitelem skutečně rozestupují, jako by se ho báli. Jen jediný mu vychází v ústrety… Není to ovšem Kristus, nýbrž režisér celého představení.

Hádka o slepého

Ve Žďáru nad Sázavou letos nacvičují pašije již potřinácté. Záhy je na programu této zkoušky uzdravování nemocných. Herci ještě nemají kostýmy, chybí i kulisy, přesto se mnoho z nich dokáže vžít do role naplno; jiní se, pravda, trochu pochechtávají. Zejména účinkující děti to berou jako hru. „Já budu slepá!“ trvá na svém přes odpor kamarádek jedna holčička. Chromé naopak nechce být žádné dítě, dokud nezasáhne starší paní ze zástupu plaček: „Neboj se, oni tě tam donesou.“ To ale až na premiéře, teď musí chromá dojít ke Kristu po svých. Davem proběhne malé štěně, které se vysmeklo z vodíta a běží ke svému pánovi. Na balkon paneláku vystoupí muž v domácím oblečení a všechno to hemžení si vyfotografuje. Člen velerady Bohumil Vítek, který spolu se svými druhy spořádaně čeká na výstup, si s úsměvem povzdechne: „Víte, že jsem naše pašije ještě nikdy neviděl? Vždycky v nich ,jen‘ hraju…“

Na počátku byl betlém

Jak to všechno začalo? Živým betlémem – ten ve Žďáře připravovali místní farníci a studenti. Tehdejšího faráře Ervína Jansu to nadchlo a na jednom setkání prohodil: „Co kdybychom dali dohromady pašije?“ Záhy se vyprofilovala skupinka pěti sedmi aktivistů, kteří začali brát ten nápad hodně vážně. Na faráře připadl úkol dát dohromady scénář, na vedoucího sociálního odboru zdejší radnice Petra Krábka, který dříve tančíval, choreografie, další farníci měli na starosti technické a organizační zázemí. „Od počátku jsme pašije pojali jako evangelizační záležitost, nikdy nás ani nenapadlo vybírat vstupné. Pašije jsou vázány též na žďárskou lokalitu Libušín – za těch dvanáct let, co jsme je hráli, bylo dvakrát tolik sněhu, že nešlo hrát, a tak se vůbec nehrálo,“ vzpomíná Ervín Jansa. Pater Jansa v roce 2004 ze Žďáru odešel; dnes slouží v Lomnici u Tišnova. Přesto do Žďáru pravidelně jezdí – a to nejen na premiéru, ale i na všechny zkoušky. „Účinkující vytváří jakousi rodinu, rádi se spolu vidíme a já svou účast tady beru spíš jako takové duchovní doprovázení spolu s místním panem farářem,“ vysvětluje P. Jansa. Jeho nástupce Tomáš Holý dodává, že pašije znamenají pro farnost vyvrcholení liturgického roku a mimořádné sepětí téměř všech jejích členů. „Všichni herci chápou pašije nejen jako představení, ale jako zůsob duchovního prožívání postní doby a zároveň jako evangelizaci určenou pro druhé,“ zamýšlí se P. Holý.

S pytlíkem mouky

Bezmála dvou stům účinkujících na Libušíně šéfuje Petr Krábek. Označení „režisér“ se brání, avšak lepší termín pro jeho činnost vymyslet nelze. Na místě byl dřív než ostatní, s sebou si nesl pár pytlíčků mouky. Jimi na holé stráni vysypával cestičky a značky, kde budou ve Svatém týdnu stát kulisy. Dnes si to všichni musí pouze představovat. Dav občas zabloudí a režisér ho musí megafonem navigovat. „Když zazní ta razantní hudba, vykročíte na Jordán,“ říká jedné skupině. „Ti, kteří tu byli minule, to zrovna nezvládli.“ Petr Krábek tím prozrazuje jedno z hlavních úskalí zkoušek: aktéři nechodí na všechny zkoušky, pokaždé tudíž nacvičuje někdo trochu jiný. Do premiéry se to však jistě dá dohromady. A pan režisér už nabádá další herce: „Před Pilátem máte dost času, k němu ale musíte jít svižně, reagujte na hudbu.“ Své kostýmy mají lidé zatím ještě doma nebo na faře. Ve farní stodole jsou rovněž uskladněny kulisy – každý rok jich bývá víc a víc. Roste také počet herců: loni jich bylo 236 a diváků několik tisíc. „Pašijí se účastní děti od dvou tří let i lidi nad osmdesát, věkový záběr je obrovský. Na každém úseku – ať už to jsou velekněží, plačky, vojáci a další – máme garanty, kteří svou skupinu koordinují a nám berou trochu organizačního břímě. A co je snad nejkrásnější, že sem chodí celé rodiny,“ pochvaluje si Petr Krábek. Pašijová hra o životě, smrti a slavném vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista je letos na sídlišti Libušín na programu v úterý 7. dubna 2009 od 20 hodin. Bližší informace lze nalézt na www.pasije.zdarsko.cz nebo na www.zdarskefarnosti.cz. Hned na počátku, když žďárští se svou aktivitou začínali, docházely žádosti, jestli by nemohli se svým „představením“ někam přijet. Ve Žďáru ovšem nedělají divadlo, nýbrž prožívají pašije – akce má pevné místo a čas, aktérům i divákům napomáhá k plnějšímu prožitku velikonočního tridua. Kdo chce pašije vidět, musí zkrátka do Žďáru přijet. Nebo si něco podobného zorganizovat doma.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay