Vydání: 2010/42 Ohrožený Tibet, 14.10.2010

Osm tisíc vojáků vyzbrojených archaickými zbraněmi nemohlo mít proti čtyřicetitisícové regulérní armádě útočníka s nejmodernější technikou žádnou šanci. Obráncům nepomohla znalost vysokohorského prostředí ani modlitby mnichů. Jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády vnikly do Tibetu právě před šedesáti lety – 21. října 1950. Tibeťané, v jejichž výzbroji se nacházely jednoranné lovecké pušky, a dokonce kuše, byli poraženi během dvou dnů. Komunistický režim tak ovládl zemi prodchnutou hlubokou vírou a zcela specifickou kulturou.

Anexe byla agresorem omlouvána odkazem na historickou spojitost čínského a tibetského území, staré smlouvy – zejména tu z roku 1907, kde Británie a Rusko uznaly svrchovanost Číny nad Tibetem – a snahou „zachránit Tibeťany před imperialistickým útlakem“. V květnu 1951 byla podepsána vynucená Sedmnáctibodová dohoda, čímž byla poroba Tibetu formálně ukotvena. Následovalo peklo na zemi. Agresivita směrovala zejména vůči mnichům, kteří tradičně stáli v čele společenského a kulturního pohybu v zemi. Do deseti let bylo zničeno 98 % klášterů mimo samotnou Tibetskou autonomní oblast. Tibetské zdroje později uvádějí, že z 6 259 klášterů jich zůstalo v činnosti pouze osm. Tisíce duchovních byly povražděny nebo krutě mučeny, pod hlavněmi zbraní byli buddhističtí mniši a mnišky nuceni k vzájemnému pohlavnímu styku; duchovní byli ponižováni zejména proto, aby v očích lidu ztratili tradiční úctu. Následovala snaha o počínštění Tibetu a drancování jeho přírodních zdrojů. Akce proti duchovním nazvaná příznačně Tvrdý úder byla čínskou stranou znovu rozpoutána velmi nedávno, v roce 2001. Čína se snaží malé Tibeťany vychovávat ve školách v duchu ateismu, aby se zbavily „škodlivého vlivu náboženství“.

Demografická manipulace

Dnešní Tibetská autonomní oblast zaujímá sotva polovinu území původního Tibetu. Ostatní oblasti obývané Tibeťany jsou rozděleny do několika dalších čínských provincií. V autonomní provincii dnes žijí dva miliony Tibeťanů, dvojnásobek tohoto počtu v dalších čínských oblastech. Několik set tisíc Tibeťanů žije v exilu, zejména v Indii. V Tibetu pramení největší asijské řeky, jako Brahmaputra, Žlutá řeka, Jang-c-ťiang, Indus a Mekong. Průměrná výška oblasti je zhruba 4 tisíce metrů nad mořem. Víra je v Tibetu běžnou a nedílnou součástí každodenního života. Tradiční domácí náboženství bön ustoupilo buddhismu, který se záhy na střeše světa vyvinul do specifické podoby dnes reprezentované několika školami (škola žlutých čepic, škola červených čepic, škola šedé země). První Evropané, kteří se do Tibetu dostali, byli v roce 1624 portugalští misionáři; postavili zde dokonce kostel. Později však byli křesťanští misionáři, stejně jako všichni Evropané, ze země vykazováni. V minulosti býval Tibet samostatný, ale mnoho století se také nacházel pod nadvládou okolních zemí. Už v 9. století došlo ke smluvnímu vymezení hranic s Čínou, čínské dynastie však později Tibet dlouho ovládaly. Stejně tak Mongolové, krátce i obyvatelé Nepálu, posléze zde měli svá vojska Britové. Od roku 1913 do počátku padesátých let byl Tibet samostatný. V listopadu 1950 převzal plnou politickou zodpovědnost za zemi tehdy patnáctiletý dalajlama. Zpočátku se snažil s čínskými úřady vyjednávat, když ale v březnu 1959 zahynulo při velkém povstání skoro sto tisíc Tibeťanů, uprchl do indického exilu. Tibetský úřad v Ženevě dnes připomíná, že Tibeťané nyní jsou ve své zemi početní menšinou. „Tato demografická manipulace Tibetu je největším nebezpečím pro přežití náboženské, kulturní a národní identity Tibeťanů,“ uvádí úřad. Situace Tibetu vyvolává zejména díky úsilí dalajlamy celosvětovou vlnu solidarity – pořádají se sbírky, manifestace, demonstrativně se vyvěšují tibetské vlajky… Na úrovni diplomatické jsou ale často principy etické podřízeny obchodním zájmům západních zemí, které chtějí obchodovat s nejlidnatější zemí na světě.