Vydání: 2018/5 Biskupská posila v Praze, 30.1.2018, Autor: Alena Scheinostová

S handicapem jsem se narodila, je to pro mě normální stav. Nic jiného neznám. Když nevíš, jaké je chodit, nevíš, o co přicházíš. Jiné je to u lidí, kteří se ocitnou na vozíku třeba po úrazu. Samozřejmě vidím, že lidé kolem mě chodí nebo třeba lezou po skalách, a já že to dělat nemůžu. Ale každý si musí hledat svoji cestu, na základě svých možností. Nikdy jsem z toho nebyla smutná, prostě to tak je.
 
To je jednoduché. Jednou jsme takhle seděly v kanceláři Ligy s kolegyní Anetou a přišla další kolegyně Kateřina a povídá: „Holky, neznáte někoho, kdo by se mnou šel do Compostely?“ A my jsme se s Anetou na sebe podívaly a řekly jsme: „My s tebou klidně půjdeme.“ Do té doby jsem vůbec nevěděla, že nějaké Santiago de Compostela existuje a že Svatojakubská cesta je jedna z nejslavnějších poutních cest na světě! Takže jsem od toho vlastně nic nečekala, ani nějakou duchovní očistu nebo rozhodující zážitek. Nicméně jsem tam zažila pár silných okamžiků.
Fyzických ani ne, sama jsem toho moc neujela. Obě holky jsou zdravé, tlačily mě. Všechny věci jsme měly s sebou – na zádech krosny, já pod vozíkem spacák. Takhle jsme putovaly celou trasu z Astorgy do Santiaga, což je 252 kilometrů. Uchvátilo mě, že se tam sbírají razítka za průchod vesnicemi, což vyburcovalo moji vrozenou soutěživost. Dávají je do tzv. kredenciálu – takového sešitu, co vydají při registraci proti poplatku a co pak také opravňuje přespávat v zařízeních pro poutníky. A nakonec je i hmatatelnou vzpomínkou.
Jinak mě zarazilo, kolik jsme cestou potkaly zavřených kostelů a kolik tam bylo asijských nebo amerických poutníků, kteří pouť zjevně brali spíš jako turistickou atrakci. Když jsme se s kamarádkami někde modlily, bylo vidět, že to v nich vyvolává údiv.
Přístup okolí mě hodně konfrontoval s tím, že na tom vozíku jsem. Lidé mě tam objímali, fotili se se mnou. Pochopila jsem, že ve skutečnosti neobjímají mě, ale svoji vděčnost za to, že oni mají nohy a ruce zdravé. Musím říct, že když před tebou někdo klekne, obejme tě a prohlásí: „Já už nemusím do Santiaga, protože tohle je to nejsilnější, co jsem mohl zažít,“ není to nic, co bys musela zažívat denně.
To, že jsem došla až do Santiaga, nebyla moje zásluha. Celé to oddřely holky. Handicap není otázka rezignace na jedné straně, nebo hrdinství na straně druhé. Neplatí tu žádné „když se rozhodnu, prostě se to stane“. Jako vozíčkářka se stokrát můžu rozhodnout, že pojedu do Compostely, ale když se nenajde nikdo, kdo by mě tam dovezl, tak prostě budu muset zůstat doma. Což je mimochodem můj problém s loňským filmem Camino na kolečkách, kde má vozíčkář Honza na Svatojakubské cestě podporu desetičlenného týmu včetně řidiče. Jistě, je hezké i obdivuhodné, že „to dokázal“, ale s takovou asistencí by se tam člověk dostal třeba i na posteli.
Řečkovický farář P. Jan Kotík, se kterým se dobře znám, tam má v jedné vesnici knězem kamaráda ze studií. Na pomoc jeho komunitě založil organizaci Ifakara. Vezli jsme tam dva traktory, které mají místním pomoci lépe obdělávat jejich políčka. A protože se na místě nepřekvapivě ukázalo, že to s traktory vážně neumím, trávila jsem čas hlavně s tamními dětmi. Je to velká zkušenost zažít, jak Afričané vnímají člověka na vozíku. Je pro ně dvakrát exotický – jednak tím, že je bílý, a pak i tím, jak se pohybuje. A tak se chtěli se mnou fotit, objímali mě a ti nejodvážnější se mnou chtěli odletět do Evropy.
Nezúčastnila. Nemám vlastně tyhle velké akce ráda. Když jsem byla poprvé na charismatické konferenci, byla jsem z toho úplně vyjevená. Ale snažím se to překonávat a teď už tam jezdím každý rok. A od roku 2011 se také pravidelně účastním Světového dne mládeže.
Ano. V Madridu, pak v Krakově a loni jsem byla v Olomouci na Celostátním setkání. Plánuju i Panamu a strašně ráda bych se tam projela tramvají handicapovaných s papežem Františkem. Jen nevím, jak toho dosáhnout.
V Madridu to byl zážitek. Poprvé jsem se tam setkala s Bohem, a to velmi intenzivně. Jeli jsme tam mikrobusem s partou dalších vozíčkářů a bylo to moc fajn – až do chvíle, kdy nám vykradli auto a rozbili sklo. Španělští policisté nás poslali do servisu, a tak jsme se s kamarádem Karlem vydali autem do ulic ten servis hledat. Ovšem zrovna přijel papež, takže město bylo rozdělené uzavírkami, bloudili jsme, najeli jsme po Madridu desítky kilometrů a třikrát jsme úplně vyjeli z města… Druhá skupina na nás zatím čekala kdo ví kde, a protože se to stalo před obědem, byli jsme strašně hladoví. A v tu nejhorší chvíli Karel povídá: „Hele, Ladi, teď ti něco ukážu: institut střelné modlitby.“ Říkala jsem si: „Taková situace, a on na mě ještě s modlením!“ Ale pomodlili jsme se – a pak jsme dojeli na konec ulice a tam stál úplně prázdný McDonald, kde jsme se mohli konečně najíst. A za dalším rohem potom naše skupinka! To jsem si řekla: „Tak to tedy ten Bůh vážně existuje, když to takhle skvěle zařídil.“
Byla jsem pokřtěná, ale až do toho Madridu to bylo spíš zvykové křesťanství. Až tam jsem se setkala s něčím, co mělo skutečně punc duchovního zážitku. Od té chvíle se to změnilo. Byla jsem pak i na katolickém táboře Jump, který mě také hodně posunul a kde jsem našla i svého biřmovacího kmotra a spoustu dalších přátel, co mě duchovně vedou.
Mám vůbec velké štěstí na lidi kolem sebe, počínaje rodiči přes kamarády, kteří jsou ochotní mi pomáhat. Je to pro mě důkaz, že tu Bůh s námi je, protože nám posílá tyhle lidi do cesty. Skrze setkávání s nimi si můžeš uvědomovat Boží přítomnost. Bůh mě v tomhle vážně rozmazluje. Jeho darem je i to, že mám kolem sebe lidi, kteří mě vezmou na mši, protože u nás v kostele jsou u vstupu tři schody, do kterých mě musí někdo vytáhnout.
Když jsi na vozíku, lidé často mají sklon s tebou mluvit jako s dítětem, ale většinou po pár větách pochopí, že to vážně není potřeba. Není však proč se kvůli tomu urážet a druhé odsuzovat. Spíš vysvětlujme a ukazujme jim, v čem handicap spočívá. S Ligou vozíčkářů děláme například workshopy pro školy, kdy si děti mohou vyzkoušet jezdit na vozíku, popovídat si s vozíčkářem, probrat, co je to bezbariérový prostor, na co je nám asistent… A když pak potkají vozíčkáře na ulici, budou lépe vědět, jak se k němu chovat. Je moc fajn, že si ty děti najednou vzpomenou, že vlastně znají někoho na vozíku a že by mu mohly pomáhat.
Věřím v lidskou dobrotu a vidím, že připravený pomoci je úplně každý. U někoho je pak také vidět, že chce pomoci ani ne tak kvůli mně, ale aby měl sám příjemný pocit z dobrého skutku. Zvlášť někteří křesťané jako by byli přesvědčeni, že jsem tu proto, aby na mně mohli konat dobré skutky, a tím že se pak rázem ocitnou blíž Bohu.
Někdy se s tím setkávám. Jako bych pro některé byla ta „zraněná ovečka“, skrze kterou se mohou přiblížit Ježíši. Anebo říkají: „Ach, tobě ale ten Ježíš naložil!“ Jenže já se vůbec nevidím jako ten, kdo to má těžší. Samozřejmě si můžu říct: „Já mám kříž, tak se starejte.“ Ale tak by to podle mě vozíčkáři brát neměli. Tím, že jsem na vozíku, se neocitám automaticky blíž Bohu. Můj kříž je stejný jako kříž každého jiného – a každý se musíme snažit sám za sebe.
Typický je příklad, když chci jít k přijímání. S kamarádem jsme se domluvili, že bych si pro tělo Kristovo – k setkání s Ním – ráda chodila po svých, a tak že mi pomůže, podrží mě a já to po malých krocích zvládnu. Ale než mám vůbec šanci udělat nějaký pohyb, už se ke mně hrne kněz a mám hostii v puse. Většinou sedím v lavici, protože chci sedět s ostatními, a vozík je někde zaparkovaný, ale sestřička, která podávání eucharistie koordinuje, na mě pokaždé upozorní. Už jsme to ale probraly a myslím, že pochopila, že tuto věc chci prostě zkusit sama.
Ty mě hrozně baví! Samozřejmě, člověk je čte a říká si: To je ale nesmysl, to se nestane. Jenže v té Bibli zkrátka jsou, takže se to klidně stát může. Když mě Ježíš bude chtít uzdravit, tak dobře – pojďme do toho! Nemyslím ale, že to udělá. Nechme se překvapit (smích).
S kamarádem jsme se kdysi bavili o svatosti a on mi řekl důležitou věc: svatý může být i ten, kdo má poznamenané tělo. To je pro mě podstatné.