12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Vězeň nacismu, vězeň komunismu

5. 1. 2016

|
Tisk
|

Vydání: 2016/2 My tři králové jdeme k vám, 5.1.2016, Autor: Aleš Palán

Je dluhem české publicistiky, že o životě této významné osobnosti nevyšla dosud žádná kniha. Čerpat tedy můžeme jen z Dokumentů k procesu s Augustinom A. Machalkom a spol., které vyšly na Slovensku v Ústavu pamäti národa, z bakalářské práce Jiřího Cvrčka na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity a ze vzpomínek pamětníků.

Antonín, jak zní Machalkovo křestní jméno, se narodil 14. září 1906 ve vesničce Ústí. Pocházel z chudých poměrů, obec ho podporovala bezplatným přidělením učebnic. V průběhu světové války nastoupil na měšťanku v Hranicích, posléze ve stejném městě na gymnázium. Dosud nevalný prospěch se mu výrazně zlepšil, exceloval v náboženství a latině.

Další kroky mladého studenta vedly na druhý konec českých zemí, do Doupova. V dnes zaniklém městě uprostřed vojenského výcvikového prostoru studoval klasické německé gymnázium. Ani jeho životopisec Jiří Cvrček nedokáže odpovědět na otázku, proč šel Machalka právě tam – německé obyvatelstvo bylo později odsunuto, archivy zničeny, město samo zaniklo. Není kde se ptát.

Doupovské gymnázium Machalka zakončil v roce 1928 a nastoupil k premonstrátům do noviciátu – ten se konal v belgickém Tongerloo. „Důvodem bylo, že Machalka vstoupil do novoříšského kláštera ve velmi napjaté situaci, kdy klášterní komunitou otřásaly rozepře o řádovou reformu a sporný průběh volby nového opata, který musel řešit až generální opat. Novoříšským bratřím muselo být jasné, že za této situace by bylo velmi obtížné řešit třenice uvnitř komunity a zároveň uvádět novice do řádu,“ zamýšlí se Jiří Cvrček. Následovalo Machalkovo studium v brněnském alumnátu, vysvěcení na kněze a konečně přesun do Nové Říše. Machalka je zde kaplanem, vzdělavatelem Orla, usedl dokonce v místním zastupitelstvu. Posléze byl jmenován ekonomem kláštera.

Osvětim, Buchenwald, Dachau

Dne 29. května 1942 vtrhlo do kláštera gestapo. Nenašlo ani poklad, ani zbraně či židovské uprchlíky. Přesto deset řeholníků skončilo v Jihlavě na gestapu. 16. ledna 1943 se pak novoříšským premonstrátům otevřela brána Osvětimi. Z pekla vyhlazovacího tábora, kde někteří jeho bratři zahynuli, unikl Machalka přeložením do Buchenwaldu. Na konci války byl deportován do Dachau. Přežil… Když byl 29. dubna 1945 lágr osvobozen, zdálo se, že má mladý premonstrát to nejhorší za sebou.

Dosavadní opat Souček zahynul v Osvětimi a v říjnu 1945 byl jeho nástupcem zvolen právě Machalka. Místní farníci si v této pozici přáli vidět spíše Heřmana Tyla, pozdějšího opata tepelského. Machalkovi se jako dobrému organizátorovi brzy povedlo klášter stabilizovat.

V adventu 1949 se v číhošťském kostele pohnul při kázání P. Josefa Toufara křížek. Komunistická moc propadla běsnění, zatkla (a posléze zavraždila) nejen číhošťského faráře, ale také želivského opata Víta Tajovského, novoříšského Machalku a řadu dalších. Začalo brutální
vyšetřování, které dokumentuje kniha slovenského řeckokatolického kněze Daniela Mandzáka. Ta shrnuje dokumenty související s tímto vůbec prvním církevním monstrprocesem.

Při prvním výslechu 7. února Machalka jakoukoli vinu vehementně popírá: „Prohlašuji, že jsem s opatem Tajovským nevedl vůbec žádné řeči o tom, že by se čekal nějaký zázrak anebo nějaké zjevení sv. Kříže.“ Komunisté se marně pokoušeli dokázat, že církevní hierarchie číhošťský zázrak zinscenovala. Zvolili tedy jinou taktiku a zadržené obvinili z přechovávání zbraní, špionáže a boje proti režimu. V následující výpovědi 22. února už Machalka mluví docela jinak: „Nyní jsem si uvědomil, že můj postoj k stávajícímu lidově demokratickému zřízení byl v mém konání naprosto škodlivý. Připomínali jsme si navzájem (s dalšími opaty – pozn. red.), že musíme využíti různých náboženských úkonů k zasévání nedůvěry ve vládu Československé republiky.“ Mezi těmito dvěma výslechy uběhly pouhé dva týdny. Jaké hrůzy během nich musel bývalý koncentráčník zažít, že byl přinucen podepsat vynucené doznání?

Machalka byl rudou justicí dokonce postaven do čela údajné protistátní skupy. O Velikonocích 1950 padly drakonické rozsudky: redemptorista Mastiliak – doživotí, premonstrát Machalka a jezuita Šilhan – 25 let, premonstrát Tajovský – 20 let, dominikán Braito – 15 let…

Mírov, Valdice, Leopoldov

Po odsouzení putoval Machalka na Mírov, posléze do Valdic. Většinu doby za mřížemi prožil v Leopoldově, jeden čas i na tzv. opatské cele s břevnovským opatem Anastázem Opaskem a želivským Vítem Tajovským. Machalka byl propuštěn po deseti letech útrap v roce 1960.

Nakrátko se uchýlil k sestře do Ústí, záhy odešel do řeholního domu do Tábora. Posléze spolu s dalšími významnými činiteli duchovního života pobýval v izolaci v Radvanově. Během Pražského jara byl Machalka částečně rehabilitován. Ruská okupace ho zastihla na řádové kapitule v rakouském Innsbrucku, ale do obsazené republiky se přece jen vrátil.

V březnu 1991 byl novoříšským premonstrátům vrácen jejich klášter a starý opat se stal symbolem kontinuity. Augustin Machalka zemřel ve věku nedožitých devadesátin 3. ledna 1996. Máme mnoho důvodů si ho připomínat.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou