26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Uvolněný kamének způsobil sesuv

15. 1. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/3 Katolíci a evangelíci na cestě k jednotě, 15.1.2008, Autor: Martin T. Zikmund

Pro rozpad jednoty západního křesťanství měl rozhodující vliv rok 1517. Tehdy augustiniánský mnich Martin Luther na základě vnitřního duchovního zápasu zpochybnil odpustkovou praxi. I když šlo o jemné teologické rozdíly, působilo Lutherovo vystoupení jako roznětka. Nahromaděný odpor proti svatokupeckým praktikám Říma náhle explodoval.

Martin Luther sám zprvu vůbec nečekal, že se bude muset postavit do čela nově organizované reformační církve.
Nedomníval se totiž, že jeho výzva k univerzitní disputaci o odpustcích povede až k roztržce s papežem. Uvolněný kamének však způsobil sesuv. Luther sám brzy bojoval na dvě strany: na jedné straně s Římem, na druhé straně s novokřtěnci, kteří domýšleli jeho reformaci do teologických a společenských důsledků, které byly Lutherovi cizí. Reformační křesťanství v podobě luterské, kalvínské, anglikánské zachvátilo během jedné generace takřka polovinu Evropy. V následujících generacích pak vznikli metodisté, baptisté a další denominace. Jen česká reformace a valdenští se „narodili“ ještě před Lutherem, ale jejich vliv nebyl tak dalekosáhlý. Zkrátka, Evropa se od 16. století vyvíjela nábožensky rozdělena na část katolickou a protestantskou a rozdíly pak exportovala misijní činností i na jiné kontinenty. Zvláště v zemích, kde reformace vznikla, žili po celá staletí katolíci a evangelíci vedle sebe v odcizení, nesvornosti a často i nepřátelství.

OD IZOLACE KE SPOLEČENSTVÍ
Ještě v roce 1928 varoval ve své encyklice Pius XI. katolíky, aby se oficiálně s protestanty nestýkali. „Jestliže mnozí z nekatolíků hlásají krásnými slovy bratrské společenství v Ježíši Kristu, ani jeden z nich nehlásá podrobenost vládě Náměstka Ježíše Krista a poslušnost jeho učitelského úřadu. A mezitím se chlubí, že by rádi vyjednávali s Církví Římskou, ovšem na základě stejných práv, tj. jako rovný s rovným... Můžeme (však) připustit, aby pravda božsky zjevená byla snižována smlouváním?“ napsal papež. Přestože stejnou teologickou zásadu drží papežové od těch časů až do dneška, jejich „metodický“ přístup k nekatolíkům se změnil. A to zejména díky dekretu o ekumenismu přijatému na II. vatikánském sněmu, který zavedl pojem tzv. odstupňovaných pravd (hierarchii pravd), tzn. že se při posuzování nekatolíků nepostupuje od hledání neshod, ale od hledání shod. Je to totéž, co papež Jan XXIII. ve vztahu k jiným křesťanským vyznáním tvrdil, že to, co nás s nimi spojuje, je větší než to, co nás rozděluje. Tento přístup umožnil katolické církvi nejen rozvinout ekumenický dialog, ale také se s nekatolíky na úrovni dosažené shody shromažďovat a s nimi spolupracovat (bohoslužba slova, společné modlitby za jednotu křesťanů, v naší zemi duchovenská spolupráce v armádě, ve vězeních a nemocnicích atd.). Papež Jan Pavel II. ve své knize Překročit práh naděje (1994) novou „strategii“ v ekumenických vztazích vyjádřil těmito slovy: „Koncil cestu k jednotě jen otevřel. Postavil na ni v první řadě katolickou církev, ale cesta sama je proces, který se musí potýkat s překážkami doktrinálního, kulturního i společenského rázu, které se nahromadily v průběhu staletí. Je tedy nutné, abych tak řekl, odhodit stereotypy, návyky. A především je zapotřebí objevit jednotu, která ve skutečnosti už existuje...“



Co katolíky a evangelíky spojuje a odlišuje
Společně věří v Boha Otce, Syna a Ducha Svatého. Za závazné uznávají Boží slovo zaznamenané v Bibli. Spojuje je nejen řada liturgických písní a modliteb (především modlitba Otče náš), ale také neděle jako den Páně a základní struktura církevního roku (Vánoce, Velikonoce, svatodušní svátky). Odlišují se v pojetí autority: zatímco pro evangelíky je normativní pouze biblické svědectví, katolíci za zásadní pokládají také tradici církve a její učitelský úřad (papež, biskupové). Protože evangelíci nemají z katolického hlediska platně vysvěcené duchovní, nemohou ani platně udílet svátosti – s výjimkou křtu, který je vzájemně uznáván.
Jestliže v katolické spiritualitě je těžiště položeno na přijímání eucharistického Krista, evangelíci kladou hlavní důraz na přijímání Krista skrze Slovo Boží. Přitom katolíci i evangelíci svorně uznávají, že Kristus nás navštěvuje také v našich bližních, kteří se ocitli v nouzi. Proto oba vyznavačské proudy kladou důraz na charitu, resp. diakonii.
(mtz)


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou