26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Tyto hry jsme pro vás zorganizovali my'

28. 7. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/31 Olympiáda: nejen sport, i politika, 28.7.2008, Autor: Aleš Palán

Sport a politika nejsou dva oddělené světy. Mnohdy představují spíš spojené nádoby. O souvislostech mezi nimi hovoříme s historikem Miloslavem Jenšíkem.

Tvrdí se, že antické olympijské hry provázel mír, že se přestávalo válčit. Je to pravda, nebo jen legenda?

Princip olympijského míru tzv. ekecheirie spočíval v tom, že pozvánku na hry provázela výzva k ukončení válek. Pod hrozbou pokut nebo vyloučení z her se skutečně mnohdy podařilo boje zastavit. O vzkříšení této myšlenky snil zakladatel novodobých her Pierre de Coubertin. Bohužel: zatímco v antickém Řecku se často podařilo války kvůli hrám přerušit, v „osvíceném“ 20. století svět třikrát rušil hry kvůli válkám – Berlín 1916 a Tokio a Helsinky v době druhé světové války.

První novodobé olympijské hry se konaly v roce 1896 v Athénách. Samo jejich umístění do Řecka, které se sotva vymanilo z tureckého područí a mělo s ním dosud velké územní spory, mohlo být politickou proklamací. Evropa se tak stavěla na stranu Řeků, proti islámským Osmanům.
V době, kdy se zrodilo olympijské hnutí, panoval v celé Evropě velký kult balkánských národů, které bojovaly za svobodu. Řecku se to podařilo, přestalo být pouhou provincií Osmanské říše. Vzkříšení antických ideálů, zejména vzájemnosti fyzického a duševního rozvoje, sehrál u barona de Coubertina a jeho spolupracovníků (tím nejbližším byl Čech Jiří Guth-Jarkovský) obrovskou roli.

Dokázaly tohoto fenoménu – tedy podpory národů, které hledaly politickou samostatnost – využít jejich zástupci i v oblasti sportu?
Na prvním místě to dokázali právě Češi. Na začátku 20. století jim už národní obrození ve své prvotní formě nestačilo. Jsme Češi, chceme mluvit česky a mít svou národní kulturu a literaturu, ale chceme už mít i své samostatné mezinárodně uznávané organizace, chceme mít svůj samostatný stát nebo přinejmenším důstojné státoprávní postavení v rámci říše. Významným průkopníkem v tomto přístupu byl právě sport. Rakousko přitom nebylo – zejména očima pozdějších zkušeností – žádným „žalářem národů“; to je do značné míry prvorepubliková legenda, kterou se mladý stát potřeboval vymezit vůči habsburské monarchii.

Čeští sportovci se tehdy snažili na mezinárodním kolbišti reprezentovat nikoliv Rakousko-Uhersko, ale Království české.
Platilo to i na olympijských hrách, ale nejvýznamnější roli v tom podle mě sehráli naši hokejisti. Už jen z toho prostého důvodu, že na evropské úrovni dosáhli fantastických úspěchů – a úspěch je ve sportu tím fenoménem, který vysvětlí a oprávní cokoli. Sport ještě neměl takové postavení jako dnes, hovořit někdy v roce 1912 o masovém fanouškovství by byla zcela ahistorická představa. Nicméně lidi četli noviny a tam se nemohli nedozvědět, že čeští hokejisté nebo fotbalisté zase nad někým vyhráli. To vše v letech, kdy národ snil stále smělejší sny o své budoucnosti.

Zástupcům těchto sportů se skutečně podařilo začlenit český fotbalový a hokejový svaz do mezinárodních struktur.Odvolávali se na princip zastoupení nikoliv států (to by se členem muselo stát Rakousko-Uhersko), ale národů.
Fotbalistům se to podařilo už v roce 1906. Nicméně o dva roky později se kongres FIFA uskutečnil ve Vídni. Rakušané připravili pro delegáty velkolepý program s projížďkami parníkem na krásném modrém Dunaji, společenskými večery – a podařilo se jim prosadit princip „jeden stát – jeden členský svaz“. To byla pro český sport strašná rána. Tohle se stalo na prahu léta. Už na podzim se však českým hokejistům díky slávistickému funkcionáři Emilu Procházkovi podařilo stát se zakládajícím členem mezinárodního svazu hokejového!
Když se nad tím ale zamyslíme objektivně, tak onen princip jeden stát – jedna sportovní reprezentace je celkem rozumný. Nerozumná byla spíš tehdejší mapa Evropy – i když kdo ví, jestli to nechtělo habsburské soustátí spíše reformovat než zničit.
I dnes ovšem neexistuje fotbalová reprezentace Velké Británie, nýbrž Anglie, Walesu, Skotska ...
Jistě, je to spíš otázka jistého sebeuvědomění a sebeurčení. Pokud někdo chce reprezentovat sám sebe, proč mu v tom bránit? Říká se, že tento stav je ve fotbalu pouze výsledkem historických vazeb, ale to není tak docela pravda. Faerské ostrovy jsou také fotbalově samostatné a politicky zůstávají zámořskou částí Dánska. Ukazuje se, že je to spíš otázka rozumné dohody.

Ta se ale Čechům s Rakušany – a obráceně – nepodařila.
Jedva se Vídeň zaradovala, že může na české fotbalisty uvalit mezinárodní bojkot, pokud nebudou chtít reprezentovat Rakousko, dostala další ránu od hokejistů. A do toho účast českých sportovců na olympiádách! Naši sportovci se zúčastnili už druhé olympiády v roce 1900 v Paříži, za 4 roky v Americe chyběli z praktických důvodů – bylo to trochu z ruky a drahé, ale her v roce 1908 v Londýně a 1912 ve Stockholmu se pilně účastnili. České olympijské hnutí bylo od počátků součástí mezinárodní olympijské rodiny.

Na olympiádách vystupovali naši sportovci jako Češi?
Pochodovali za národním červenobílým praporem a na tabulce nesli francouzský nápis Češi.

Národní princip zastoupení v mezinárodních svazech ale záhy přestal Čechům vyhovovat. Mladá republika měla své Sudeťáky, kteří mohli tvrdit totéž, co Češi před pár lety.
Mnozí to také tvrdili. A nebyli to jen sudetští Němci, ale německá menšina jako taková – desetitisíce dalších Němců žily v Praze, v Brně a v jiných městech. Někteří nechtěli reprezentovat ani Československo, ani Německo, ale sami sebe. V řadě sportů byli přitom čeští Němci velice silní: v lyžování, hokeji, ve fotbale ... Třeba opavský hokejový oddíl Troppauer EV mohl s úspěchem konkurovat všem českým klubům. Jeho hráč Wolfgang Dorasil patřil k nejobětavějším bojovníkům v československém reprezentačním dresu. Němečtí sportovci se za Československo účastnili i olympijských klání. Někteří by raději ale soutěžili v jiném dresu...

Výsostným politikem se stala olympiáda v Berlíně 1936.
Je třeba říci, že byly na světě zejména dva státy, které velmi vehementně protestovaly proti svěření olympiády Berlínu – Spojené státy a Československo. Mezinárodní olympijský výbor se k tomu ale postavil velice opurtunisticky. Rozhodující roli sehrála zimní olympiáda v německém Garmisch-Partenkirchenu (1936). Tam si dali Němci záležet na tom, aby k žádným politickým provokacím nedošlo. Dokonce se jim podařil náramný trik – jeden z nejlepších německých hokejistů, Žid Rudi Ball, se jako emigrant nechal přesvědčit, aby reprezentoval Německo! To bylo ze strany říšské propagandy velmi rafinované a vzalo to vítr z plachet mnoha kritikům. Navíc to byly hry zorganizované s německou důkladností a po všech stránkách úspěšné.

Mezinárodní výbor to uchlácholilo a v Berlíně se pak nestačil divit.
Berlín byl zaplaven nacistickými vlajkami, vlály z každého činžáku. Z olympiády se stala fantastická manifestace nacismu, „nového“ Německa. Hitler byl přítomen na tribuně, režim svým občanům i celému světu vzkazoval: „Toto jsme pro vás zorganizovali my.“ Fakt, že Hitler zřejmě odešel z čestné lóže jen proto, aby nemusel přijmout černého Američana Jesse Owense, který vyhrál čtyři zlaté, na tom nemohl nic změnit. V Berlíně se zrodil precedens pro politické využití sportu, jak ho později praktikoval Sovětský svaz a k dokonalosti ho dovedla NDR.

Právě olympiáda v Moskvě v roce 1980 se stala nesmírně zpolitizovanou záležitostí.
Sověti předtím vpadli do Afghánistánu a na to mnohé národní olympijské výbory demokratických zemí zareagovaly bojkotem her. Sportovci východního bloku sklízeli v Moskvě náramné medailové úspěchy, ale radost z toho mohly mít jen malé duše. Režim chtěl ukázat světu dokonalou organizaci a propojení s životem města a země; připravoval se na to roky. Teď nebylo koho ohromit. Pravý účel her se nemohlo podařit naplnit. O čtyři roky později v Los Angeles „oplatil“ Sovětský svaz a většina jeho satelitů Západu stejnou kartou – hry také bojkotoval.

Může se čínská olympiáda stát v oblasti propagandy novým Berlínem, jakým se nestala Moskva?
Může se to stát, pro tamní režim nejsou nedostupné žádné částky, žádná oběť na oltář úspěchu není dost velká. Není třeba srovnávat současný čínský režim s nacistickým Německem; nicméně mají pravdu ti, kteří se bojí, že jistá ostražitost a opatrnost vůči Číně bude hrami prolomena. Sport je dnes obrovský propagandistický nástroj. Organizace olympiády bude asi dokonalá, budou se na ní podílet tisíce lidí, kteří pro to udělají vše – a možná ještě víc.

Číňani budou chtít vyhrát i v medailové žni národů.
Před olympiádou se vyskytla zprávička, že Číňani odhalili, že jeden jejich olympionik dopoval – a kategoricky ho vyřadili z přípravy. Napadlo mě, že i tohle může být součástí propagandistického plánu. „Podívejte, jak jsme akurátní. Čistota olympijské myšlenky je pro nás nade vším,“ mohou teď Číňani říkat světu. Může to být první propagandistické poselství her ještě před jejich zahájením.

V tomto smyslu už olympijské hry začaly.
Někteří lidé tvrdí, že olympiáda přinese do Číny liberální myšlenky a otevře ji světu. Moc bych si od toho nesliboval – Číňané velmi dobře vědí, co chtějí. Obávám se, že toho dosáhnou.

Londýn jako pořadatel příští olympiády v roce 2012 to bude mít velice těžké.
Nejde jen o Peking, celé olympijské hnutí stojí na stále vyhraněnějším rozcestí. Olympiády podléhají nesmírné komercionalizaci a gigantománii. Poslední „lidské“ hry uspořádaly snad v roce 1952 Helsinky. Svět by se potřeboval vrátit k podobně skromné a uměřené olympiádě.

Tvrdí se, že zimní hry v Lillehammeru (1994) takové byly.
Budiž, ale zimní olympiáda nemá takový ohlas, není součástí toho hlavního proudu. V osmašedesátém roce se u nás živila myšlenka, že by se takové hry mohly konat v Československu. Měla to být „jiná“ olympiáda, uvažovalo se třeba o tom udělat vzpěračské soutěže ve Valdštejnské zahradě – měly to být hry, které by respektovaly město, v němž se konají, a ne naopak. Dnes chtějí postavit v Letňanech betovou džungli a uspořádat olympiádu v ní – takové myšlence nefandím, tomu mohou fandit jen lobby, které by se na přípravě takové akce a jejím průběhu napakovaly. Olympijské hry by se měly někam vrátit. Bohužel nevidím, že by v tomto směru někde svítalo.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou