31. 5. 2005
|Již v roce 1994 připomněl papež Jan Pavel II. v apoštolském listu o přípravě na Jubilejní rok 2000 „Tertio millenio adveniente“ nutnost podívat se na církevní dějiny prostřednictvím principů evangelia. Mimo jiné v něm napsal „(Církev) nemůže překročit práh tisíciletí, aniž by zároveň nevybízela své členy, aby se v pokání očistili ode všech omylů, nevěrností, nedůsledností a zpozdilostí.'
Vydání: 2005/23 Inkvizice, 31.5.2005, Autor: Jaroslav Šebek
Před pěti lety, na první postní neděli, přednesl Jan Pavel II. ve svatopetrské bazilice poselství, které zůstává jedním z vrcholů jeho pontifikátu. Z pozice hlavy katolické církve v něm požádal o omluvu za všechny chyby, kterých se křesťané a katolíci během staletí svých dějin dopustili. Tato prosba za odpuštění nebyla první v historii. Papež Hadrián VI. již v roce 1522 přiznal spoluvinu papežství na vzniku reformace. Pavel VI. zase při dohodě s ortodoxním patriarchou Athenagorem vzájemně sňali v roce 1965 klatbu z doby počátku rozkolu východní a západní církve. Pro mimořádnou otevřenost Jana Pavla II. v souvislosti s kritickou reflexí církevní historie se však jen těžko hledá srovnání.
Ve výčtu vin byly zahrnuty například hříchy v oblasti útoků na svobodu náboženského přesvědčení, dodržování lidských práv a důstojnosti člověka nebo rozněcování protižidovské nenávisti. Jan Pavel II. zde zmínil také netoleranci a násilí vůči lidem jiného přesvědčení. Do této kategorie spadaly také nehumánní praktiky inkvizičních soudů, které byly rozhodně odmítnuty již během konference svolané papežem k tomuto tématu v říjnu 1998. Její účastníci je tehdy označili za perverzní pokřivení křesťanského poselství, jenž je ve své autentické podobě nenásilné. Právě falešný výklad Kristovy zvěsti nepřímo zapříčinil i současnou náboženskou lhostejnost a morální relativismus. Pro instituci s dvoutisíciletou historií je těžké provádět korekci obrazu své vlastní minulosti. Bývalý papež si přitom byl vědom toho, že právě taková revize je nutná k tomu, aby církev z tohoto procesu vyvodila i poučení do budoucnosti a dokázala oslovit i člověka 21. století.
Ne u všech se tehdy setkala tato iniciativa s porozuměním a část sekulárních kruhů poukazovala na to, že papežovo gesto bylo nedostatečné a přišlo pozdě. K tomu je třeba dodat, že jenom málo světových státníků dokázalo přiznat zodpovědnost vlád a příslušníků svých národů za nelidskosti, jichž jsme byli svědky třeba jen v posledním století. Jan Pavel II. současně vedle žádosti o odpuštění velkoryse odpustil těm, kteří se v dějinách podíleli na pronásledování církví.
Domnívám se, že jeho výzva má však i hlubší duchovní smysl, jež se nedotýká jen velkých historických mezníků. Nejspíš velká většina z nás zažila zraňující pocit z počínání druhých. Stejně tak jsme bezpochyby i my sami podobně jednali s lidmi ze svého okolí. Jedině neustálé odpouštění tak může přinést pravý pokoj a zabránit tomu, abychom se ocitali v bludném kruhu trvajícího pocitu ukřivděnosti. Slova smíření nedávno zesnulého papeže jsou tedy velkou výzvu pro nás všechny.