Vydání: 2006/15 Velikonoce, 10.4.2006, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Reportáž z palmové neděle jedné sicilské farnosti

Dav se pomalu srocuje do zástupu – malé sicilské městečko Mascalucia na úpatí Etny je doslova paralyzováno lidmi. Dnes je Palmová neděle, a tak si cestu do kostela najdou i ti, kteří tam jinak netrefí. Srocený lidský dav se rozvlní a pak se pomalu dává do pohybu - nejprve kněží, ministranti, pak obecní rada a nakonec stovky věřících s olivovými větvičkami a ozdobami z palmového listí.

 

„Ještě před pár lety byl tento obrázek možný. Ale po tom, co se  stalo, přestali lidi úplně chodit do kostela,“ vzpomíná čtyřiačtyřicetiletá Karmela. Naráží přitom na soudní proces s místním knězem, který byl obviněn z „pletek se ženami“. „Nakonec byl zproštěn obvinění, ale všechny ty pomluvy stejně ulpěly na celé farnosti. Víš, že i já sama jsem dlouhou dobu do kostela nevkročila?“ říká Karmela. Až jednou. Bylo to o Vánocích před nějakými pěti lety. Karmela se zastavila před hlavním vchodem do chrámu a sbírala odvahu vejít dovnitř. V tom jí vyšel v ústrety drobný mladý muž. Byl to nový duchovní správce padre Salvo. „Jediný kněz z celé diecéze, který měl odvahu začít působit v našem městečku,“ směje se Karmela.

Přestože byl P. Salvo mladý, velice rychle si získal přízeň místních lidí. „Jeho největší zbraní byla opravdovost. Dělal přesně to, co hlásal,“ tvrdí Karmela. Začalo to maličkostmi. Například neurčil taxu, za kterou slouží mši, což bývá na Sicílii běžné - a tato suma není zrovna nízká. Pokud někdo chtěl odsloužit mši za zesnulého, P. Salvo mu podal obálku: ať přispěje, kolik může. „Nechal částku na možnostech a dobré vůli každého z nás. Věděl dobře, že tady žije spousta lidí pod hranicí chudoby – proč by měli být připraveni o možnost mít mši svatou za svého blízkého?“ ptá se Karmela. P. Salvo také zastával názor, že bohatší část věřících z farnosti by měla být schopna nabídnout pomocnou ruku chudším. Proto určil každou první neděli v měsíci jako tzv. charitní, kdy věřící při návštěvě bohoslužby přinesli jeden nákup navíc pro svého „souseda“, který na tom nebyl zrovna dobře.

EMOCE

Průvod věřících s palmovím dorazil do chrámu. Mše začíná, někteří z věřících ale kostel opouštějí. „Chtěli jsme si užít průvod, přišli jsme vlastně kvůli požehnaným olivovým ratolestem,“ nechává se slyšet otec s dítětem. „Jdu si do baru na kafe a loupáček,“ reaguje na stejnou otázku mladík.

Hodiny na kostelní věži odbíjejí poledne. Kněz žehná všem přítomným, přeje krásnou neděli a prosí, zda by se mohli věřící ještě na chvíli posadit. „Drazí mojííí,“ ozve se z reproduktorů. Dav lidí se rozvlní. Některým vyhrknou slzy z očí. Pochopili. To je hlas jejich kněze–misionáře. Šuškandou se šíří kostelem, že P. Salvo je právě na telefonu. „Moje farnost se tady v Tanzanii spojila s tou v Mascalucii – vlastně jsme o této Palmové neděli prožili společnou mši. Jsem rád, že mé tajné přání, aby se mnou do Afriky odjela i celá Mascalucia, se splnilo. Jsem za to z hloubi duše vděčný a každý den cítím vaši podporu. Dává mi sílu splnit úkol, který mi dal On. Je tady velká bída a i když se snažíme hodně, pořád to nestačí. Lidé trpí především hladem po lásce. Lásce, kterou můžeme malými gesty dát my všichni. O jedno vás ale prosím, nečiňte tak proto, že vás o to žádám, ale proto, že to v hloubi duše cítíte, proto, že se tak mají chovat křesťané.“ P. Salvo se odmlčí. V chrámu je naprosté ticho, emocí je všude tolik, že by se daly krájet. „Milííí, ze srdce vám přeji, ať tyto Velikonoce přinesou opravdové vzkříšení do vašich životů. Mám vás rááááád...“ Hlas z reproduktorů mizí, z dálky je ještě slyšet africké rytmy a pak už jenom tón položeného telefonu.

„Zdálky nám odpověděl na všechny naše pochybnosti z posledních týdnů,“ říká Mariza a utírá si uslzené oči. „Kdoví, třeba se jeho zpráva dostala i k těm uším, které dělají, že neslyší,“ dodává se smutným úsměvem po chvíli. „Určitě,“ ujišťuje ji vehementně Karmela. „Copak si už nepamatuješ, co nám P. Salvo do omrzení opakoval? - Za žádných okolností nezapomeňte, že Bůh je všemohoucí.“