Vydání: 2011/36 Antonín Dvořák, 29.8.2011, Autor: Alena Scheinostová

Malá hornická vesnička Vysoká na Příbramsku znamenala pro Antonína Dvořáka druhý domov. S jeho připomínkou se tu setkáváme na každém kroku: pomník s názvy jeho slavných děl, skladatelova vila, brána obory s Rusalčiným jezírkem, novorenesanční zámeček – dnešní Památník Antonína Dvořáka. O historii místa, jeho současnosti i o Dvořákově životě a hudbě hovoříme s ředitelkou památníku VLADIMÍROU ŠPLÍCHALOVOU.

Kdy se Antonín Dvořák dostal na Vysokou a proč právě tam?

Zámeček ve Vysoké dal postavit hrabě Václav Kounic pro svou manželku Josefínu, přední herečku Prozatímního divadla a sestru Dvořákovy manželky Anny. Dvořák sestry původně učil na klavír a zamiloval se přitom do Josefíny, a přestože u ní neuspěl, zůstali si celý život blízcí. Kounic koupil Vysokou patrně proto, že musel prokázat osobní majetek pro kandidaturu do vídeňského parlamentu. A tenhle konkrétní pozemek se mu natolik zalíbil, že jej vyměnil za jiné své statky. V kostele v sousedním Třebsku se Kounic roku 1877 také oženil a jeho nastávající švagr Dvořák mu šel za svědka. Druhým svědkem byl muž další Josefíniny sestry, protože z kounické rodiny manžele vzhledem k Josefínině nešlechtickému původu nikdo nepřijal. Kounic se tedy přiklonil k rodině své ženy a přizpůsobil se i jejich velké soudržnosti. Na Josefínino pozvání pak Dvořák s rodinou několikrát pobýval v tzv. dvorku, malém stavení nedaleko zámečku, a roku 1884 od Kounice odkoupil nedaleký pozemek s ovčínem, který dal podle vlastního návrhu přestavět na patrovou vilu se zahradou.

Co pro Dvořáka Kounicovi znamenali?

Kounic byl představitelem českého obrozeneckého světa a velkým mecenášem umění. V zámečku na Vysoké se tedy setkávaly osobnosti jako Vrchlický, Stroupežnický, Jirásek, Zeyer, skladatelé Novák, Fibich, Janáček či blízký Kounicův přítel Josef Václav Sládek, mimo jiné vášnivý fotograf a autor některých dochovaných snímků Kounicovy a Dvořákovy rodiny. Josefína, která se uměla dobře pohybovat v uměleckých i politických kruzích, zase Dvořákovi dělala – dnešním žargonem – PR, dodávala mu informace, kontakty a vhodné styky měl i její manžel. Blízkost a zázemí Kounicových byly pro Dvořáka nesmírně důležité.

Na Vysoké vzniklo přes třicet Dvořákových děl…

Dvořák tu strávil dvacet let, naposledy tu byl ještě několik týdnů před svou smrtí. Rusalku tu složil za jediný letní pobyt, od dubna do listopadu 1900! Každý den dodržoval přísný režim: ráno šel na mši do Třebska, kde hrál na varhany – nový nástroj kostelu sám věnoval, varhany ale bohužel shořely při požáru před zhruba půlstoletím. Potom se vracel po horizontu starou akátovou alejí, pokračoval kolem Rusalčina jezírka na zámek a tady si dal na terase ranní kávu. Pak teprve šel domů pracovat. Když jsem sem před dvaceti lety přišla, terasa byla zbořená, tak jsem si řekla, že je to vůbec to první, co musíme obnovit.

Co dalšího je dnes na Vysoké k vidění „jako za Dvořáka“?

Park kolem zámečku je dnes mnohem honosnější než tenkrát – Kounicovi to tu měli zkrátka jako chatu, a tak si tu prosadili to, co měli rádi: ovocné stromy, akáty, šeříky, růže. Když jsme zámeček převzali, bylo tu všechno strašně zarostlé, museli jsme zrekonstruovat dům, cesty, opravit sládkovnu u brány, kde je teď kavárna, a loni jsme vysadili poslední jehličnany. Alej, která vede od brány k zámku, je ale původní a zachované je i Rusalčino jezírko v lese za budovou. Uvnitř zámku jsou vystavené některé předměty a fotografie upomínající na Dvořáka a Kounicovy – stojí tu například Dvořákův klavír, na který se zde doprovázejí třeba svatební obřady. Dvořák kolem své vily měl také krásnou zahradu, ale ta je dnes bohužel zpustlá a ani o dům se nikdo nestará. Všechno tam zůstává, jako když se zastavil čas. Židle, na níž skladatel umřel a kterou sem rodina z Prahy převezla, hrušky, které tu zasadil… Momentálně ty prostory jen vlhnou a chátrají, ale věřím tomu, že se jednou otevřou pro veřejnost a Dvořákova Vysoká bude ještě lepší než Mozartův Salzburg.

Opera Rusalka, na rozdíl od stejnojmenné vily, se ale stále těší živému zájmu.

Letos je to sto deset let od její premiéry. V zámečku Rusalku připomíná stálá expozice a ve sládkovně jsme v létě uspořádali výstavu k prvnímu uvedení opery. Chtěla jsem návštěvníky seznámit s původním Dvořákovým záměrem a s tím, jak Rusalku viděl autor libreta Jaroslav Kvapil. Součástí výstavy byly i původní kostýmní návrhy od Karla Šimůnka přenesené na látkové panely a volně zavěšené v parku mezi stromy. Dnes se Rusalka inscenuje někdy v docela šílených podobách, v posteli a s červenými lucernami, přitom to původní Kvapilovo pojetí – kapradí, jezírko, les – přežilo sto let! Hudbu naštěstí Dvořákovi nikdo zkazit nemůže. Ostatně – i když jsem Andersena, podle něhož je Rusalka napsaná, nikdy neměla ráda, tu krásnou hudbu tady v Památníku poslouchám dokola už osmnáct let a vždycky mi udělá dobře.

Jak se na osobnost Antonína Dvořáka díváte po letech působení v „jeho“ vesnici?

Za Dvořákem sem na Vysokou přichází celý svět. Jen v Čechách je pořád takový upozaděný, možná ještě kvůli „sporu o Dvořáka“ Zdeňka Nejedlého, jemuž skladatel nedal za ženu svou dceru Otilku. A komunistům se také příliš nehodil se svými zahraničními úspěchy „u imperialistů“. Dvořák byl silně věřící, velmi skromný a vnitřně pokorný člověk, přitom geniální hudebník, nesmírně nadaný i jazykově – ale tady ve Vysoké šel klidně do hospody i s horníky… A neměl ani žádnou aféru, byl to v podstatě nudný chlap – až nenormální tím, jak byl normální.