Vydání: 2018/28 Velehradská pouť i se sv. Ludmilou, 10.7.2018, Autor: Jiří Prinz

Psal se rok 1968 a československá veřejnost se po dvaceti letech komunistického experimentu právě nadechovala ke svobodě. Uvolněné poměry umožnily rozvinout své aktivity i pronásledované církvi. V horkém létě toho roku se tak ve Vysokých Tatrách uskutečňuje první „československá“ mariapoli – odpočinkové, ale zároveň i formační setkání členů Hnutí fokoláre.
Původ Díla Mariina, jak se také Hnutí fokoláre říká, sahá do dramatických let druhé světové války. V italském Tridentu tehdy třiadvacetiletá dívka Chiara Lubichová objevuje nový způsob křesťanského života.
Nový „životní styl“, s nímž přichází, je přímou reakcí na válečné hrůzy té doby; nese jej myšlenka jednoty, univerzálního bratrství, jehož cílem je napomáhat rozdělenému lidstvu vytvořit jednu velkou rodinu. Ostatně samo italské slovo „focolare“ znamená v češtině „krb“ či „ohniště“, tedy místo, kolem něhož se odpradávna rodina schází. Na rodinném principu je pak uspořádán i celý život Hnutí: v malých „rodinných“ skupinkách se setkávají děti, mládež i nejrůznější skupiny dospělých přátel Díla Mariina.
Plamen smíření zažehnutý v letech válečného běsnění v Itálii se pak postupně šířil do všech světadílů. Dnes je Hnutí fokoláre přítomné ve více než 180 zemích světa, Českou republiku nevyjímaje.
Na počátku stál mukl
Klíčovou roli v českém fokolarínském hnutí sehrál v uplynulém půlstoletí kněz P. Karel Pilík. Syn pražského řezníka, který v 17 letech prodělal hlubokou konverzi a proti otcově vůli vstoupil do semináře, stál u samých počátků české fokolarínské komunity. Rozhodující roli v tom sehrála doba jeho věznění v komunistickém žaláři. „Tam snil spolu s dalšími kněžskými spoluvězni o spiritualitě, která by byla založena na opravdové lásce k Ježíšovu kříži a byla výrazně mariánská. Několik let po propuštění ji objevil ve spiritualitě Díla Mariina, s níž se setkal v NDR a pak ji více poznal při cestě do Itálie na podzim 1968,“ říká fokolarínský kněz Jiří Kratochvíl.
Jak dodává, farnost sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně, kde v tu dobu Karel Pilík působil, se okamžitě stala neformálním centrem českých fokolarínů. „Dosah jeho působení byl obrovský. Vynikal v mnoha směrech, byl také jedním z blízkých spolupracovníků kardinála Tomáška. Ten ho po změně režimu jmenoval rektorem obnoveného pražského semináře. Později krátce působil ve stejné službě i na římské koleji Nepomucenum. Zemřel 1. dubna 2007 se vzkazem ,Pokračovat‘,“ říká P. Kratochvíl.

Posila ze zahraničí
Koncem 60. let se hledala možnost, jak by mohl do Československa natrvalo přijít zkušený zahraniční fokolarín nebo fokolarínka. Jako schůdná cesta se ukázalo studium jazyka. Tak se v roce 1969 dostala do Bratislavy Italka Maria Teresa Cifaldi, která měla vytvářet spojení mezi všemi, kdo u nás Hnutí poznali, a zároveň udržovat v rámci možností kontakt s Chiarou Lubichovou a s centrem v Římě.
„Pro Teresu to byl krok do absolutního neznáma, a dokonce ani nevěděla, zda se bude moci někdy vrátit zpět. Měla v živé paměti fokolarína Guida Mirtiho, který byl v roce 1963 v Praze několik měsíců vězněn. Ale držela se své osvědčené zásady: mít postoj lásky ke všem,“ vzpomíná P. Jiří Kratochvíl. Maria Teresa Cifaldi u nás zůstala až do roku 2011. Za její věrnou a oddanou službu jí papež Jan Pavel II. udělil čestný titul „Dáma Řádu sv. Řehoře Velikého“. Dnes žije ve fokoláre v italském Tridentu, tedy tam, kde Hnutí vzniklo.
Josef Lux: Usmívejte se a neplačte
Představitelé Hnutí fokoláre ovlivnili po roce 1989 výrazně nejen církevní, ale i společenský život u nás. Jedním z nejvlivnějších fokolarínů 90. let byl lidovecký politik Josef Lux. Ten se seznámil se spiritualitou hnutí koncem 70. let v rodné Chocni, kde pracoval jako zootechnik. Věrný fokolarínským ideálům zůstal i po pádu komunismu, kdy stál dlouhá léta v čele KDU-ČSL a zastával ministerský post.
„Byl přesvědčen, že politika může být očištěna lidmi ochotnými k osobní oběti. V jeho pracovně visel velký obraz Ježíše ukřižovaného a opuštěného; chtěl ho mít stále před sebou, zvláště během intenzivních jednání. Manželka Věra a šest dětí byly pro něho vždy velkou oporou,“ prozrazuje P. Jiří Kratochvíl. A připomíná Luxovu osobní statečnost, s níž nakonec čelil i smrtelné nemoci. „Přestože si byl vědom vážnosti své situace, byl pokojný a žádal své nejbližší, aby se za něj modlili. A dodal: ‚Usmívejte se, neplačte.‘ Tato věta se stala jeho závětí. Zemřel 21. listopadu 1999 ve věku 43 let.“