Vydání: 2010/37 Papežství v průběhu věků, 6.9.2010, Autor: Martin T. Zikmund

Při každé mši svaté se katolík modlí za papeže. Učí se o něm v katechismu, slyší o něm v promluvách biskupů, kněží a jáhnů, čte o něm v církevním tisku. A dokonce se mu třeba naskytne možnost vidět ho na vlastní oči – ať už v Římě nebo při jeho cestách po světě. Ostatně poslední dva papežové navštívili naší zemi v uplynulých dvaceti letech dohromady čtyřikrát!

A přece papež není uznáván jako hlava církve všemi křesťany. Evangelíci ho „nemají“ a pravoslavní jeho autoritu také nepřijímají. Proč? Papežové se přece považují za nástupce Petra, prvního z apoštolů! A Petrovo apoštolské prvenství může sotva kdo popírat. „Ty jsi Petr, skála, a na této skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,18), „Ty, až se obrátíš, budeš posilou svým bratřím“ (Lk 22,32) – toto poslání, které Ježíš svěřil výlučně Petrovi, nemůže být snad nikým zpochybněno.

PRVNÍ PAPEŽ STAČÍ?

Pravoslavní jsou ochotni respektovat Petrovo prvenství ve smyslu „první mezi rovnými“, ale jinak podle nich žádná papežská neomylnost neexistuje. Jednotlivci včetně biskupů se mohou mýlit, nemůže se mýlit jen církev jako celek – tvrdí. A evangelíci pro papeže nemají ve svém církevním sebepochopení žádnou „přihrádku“. Podle nich se mohou mýlit nejen jednotlivci, ale i celá církev. Bezpečným vodítkem nejsou lidé, ale pouze biblické poselství. Uznávají jen Petra jako prvního „papeže“, nikoli však jeho nástupce.

JEŽÍŠ A ŠVÝCARSKÁ GARDA

Proč tedy katolická církev trvá na svém, a to navzdory tomu, že mnozí papežové v dějinách nebyli zrovna příklady svatosti? Děje se tak právě kvůli těm slovům, která Ježíš řekl Petrovi a která nepozbyla na významu. Vždyť papežové svým učitelským úřadem slouží pravdě křesťanského vyznání i jednotě církve. A to navzdory lidským prohřeškům jednotlivých římských biskupů. Prohřeškům, které mnohé křesťany v dějinách znechutily a od papežství odklonily… Samozřejmě – je tu třeba rozlišovat. Tím, že Pán ustanovil Petra jako prvního mezi apoštoly, nezaložil zároveň církevní stát anebo švýcarskou gardu. Ježíš nedal žádné pokyny ohledně vnější podoby papežství. Nemluvil dokonce ani o Římu. Že se papežství „usadilo“ právě zde, souvisí s pozdější Petrovou apoštolskou činností a mučednickou smrtí v tehdejším hlavním městě impéria. Řím sám a s ním i papežství procházelo v dějinách nutně mnoha proměnami. A právě na tyto proměny chce poukázat tato tematická dvoustrana. Neboť mnohé z toho, z čeho bylo v minulosti papežství utkáno, je dávno pryč a ruku na srdce – namnoze je dobře, že je to pryč. Přesto vlastní petrovské poslání římských biskupů stále trvá a bude trvat až do konce časů, neboť je založeno na Ježíšově slově, které nezestárlo: „Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: ‚Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?‘ Odpověděl mu: ‚Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.‘ Řekl mu: ‚Buď pastýřem mých ovcí‘“(J 21,16). A to říká Ježíš třikrát za sebou. Jako by tím chtěl říct: to není jen tak, toto pověření nelze obejít. Petrovskou službu bude církev potřebovat vždycky.