26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Přispět k nápravě nemocného světa

9. 5. 2005

|
Tisk
|

„Nemyslím si, že by se vůbec našel někdo, kdo by takové téma popsal. Vždyť Vatikán je maličké území, kam se vejdou jenom některé z církevních úřadů. Ostatní jsou roztroušeny po Římě,“ komentoval téma Katolického týdeníku – Jak se žije ve Vatikánu – kardinál Tomáš Špidlík. My jsme se však přesto pokusili sestavit jakousi mozaiku článků a informací, které by nám měly Vatikán více přiblížit. Jako prvního jsme se ptali českého velvyslance při Svatém stolci Pavla Jajtnera:

Vydání: 2005/20 Jak se žije ve Vatikánu, 9.5.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Věděl jsem o Vatikánu a o Svatém stolci asi tolik, kolik o těchto fenoménech ví každý katolík, a to je, domnívám se, víc, než ví běžný občan. Zvlášť pokud je pravidelným posluchačem Radia Vatikán. Věděl jsem tudíž, že tam žije papež, hlava katolické církve, že je tam bazilika svatého Petra a světoznámé umělecké sbírky.

Konkrétní představu místa jsem však přece jen měl už z roku 1988, kdy jsem se poprvé i se svou ženou dostal za železnou oponu - jako poutník do Itálie a Říma. A podruhé rok poté, kdy jsem v onom roce zázraků společně s několika přáteli organizoval pro dva autobusy od nás z Vysočiny památnou pouť na svatořečení Anežky České, které jsem se s manželkou také zúčastnil. To byla neopakovatelná atmosféra. Američtí Češi na náměstí svatého Petra rozdávali svobodné české noviny! Vezli jsme domů plné kufry duchovní literatury. (Jen ať si soudruzi zkusí nám ji zabavit!) Dva dny poté, co jsme se vrátili, padl režim. Pro mě i pro mé nejbližší i pro mé stejně smýšlející přátele to byl velmi symbolický začátek nových časů.

Podstatné mělo být to, co mě zde čekalo po stránce pracovní. O tom jsem se snažil nabýt co nejkonkrétnější představu intenzivním studiem dostupných dokumentů v průběhu šesti týdnů soustředěné přípravy na vyslání do Říma v pražském ústředí v Černínském paláci počátkem roku 2003. Dále pomohly informace od dvou mých předchůdců, Martina Stropnického, a zejména docenta Halase. Ten je také autorem loni vydané skvělé historicko-diplomatické práce Fenomén Vatikán, kterou všem, kdo se zajímají o dějiny římského stolce a o význam apoštolské diplomacie, vřele doporučuji.

Představy se vždy liší od reality. A vždy to může být nejen k lepšímu, ale i k horšímu. Nejdůležitější realitou je sám charakter diplomatické mise. Říkat 'velvyslanec u Vatikánu'je nejen nepřesné a zestručňující, ale především matoucí, přijatelné nejvýše jako pracovní označení. Ve skutečnosti jsem velvyslancem u Svatého stolce. A to je podstatný rozdíl. Městský stát Vatikán, kromě několika bazilik a budov roztroušených porůznu po teritoriu Říma a letního papežova sídla v Castel Gandolfu, představuje pouhých čtyřiačtyřicet hektarů budov a zahrad za hradbami na pravém břehu Tibery a nějakých sedm stovek stálých obyvatel. Pro mnohé je Vatikán zajímavý snad jen svými poštovními známkami, vlastními mincemi a světoznámými uměleckými sbírkami nevyčíslitelné ceny. Jeho existence je však nezbytná pro fungování Svatého stolce.

Pokud by Vatikán nebyl sídlem Svatého stolce, a zejména římského biskupa a papeže, hlavy 1,2 miliardy katolíků světa, stěží by mělo smysl mít tam rezidentní diplomatické zastoupení. Vliv katolíků na světové dění je nezanedbatelný, mimo jiné také proto, že mnozí z tohoto obrovského počtu katolíků planety jsou významnými státníky, vědci, umělci, tedy lidmi, kteří ovlivňují veřejné mínění nejen tam, kde žijí a působí, ale i jinde ve světě. Nevidět to může jenom ten, kdo to vidět nechce.

Do jaké míry ovlivňují váš život v Římě vztahy mezi Českou republikou a Svatým stolcem?

Přesto, že náboženská svoboda v našich zemích nebyla nikdy v celé naší dosavadní pohnuté historii na takové výši, jako je nyní, vztahy mezi Svatým stolcem a Českou republikou by mohly být mnohem lepší. Proč tomu tak je? Naše pověst je horší než skutečnost, především vzhledem k tomu, že (prozatím, jak doufám) v Poslanecké sněmovně ztroskotal proces ratifikace Smlouvy o úpravě vzájemných vztahů mezi Svatým stolcem a Českou republikou.

Jsem v situaci, kdy zastupuji - bohužel - stále ještě zemi, kde mnozí politikové a státníci ještě nepochopili, že co je dobré pro věřící, je také dobré pro stát. Jen namátkou: život, rodina, víra, mravnost a řád... Kdo jiný než ten, kdo se snaží žít podle vyššího principu mravního, by měl být dobrým občanem?

Zastupuji stát, jehož četní vysocí představitelé si neuvědomují, že s ohledem na početnou světovou katolickou komunitu dobré vztahy se Svatým stolcem pozitivním způsobem podporují všechny ostatní zahraničně-politické vztahy.

Měnit či přizpůsobovat politické postoje, názory a programy podle výsledků průzkumů veřejného mínění a nadbíhat většině není státnické umění, nýbrž populismus. Přezíravý a neprofesionální vztah k víře a náboženství však těmto lidem nikterak nebrání, aby žádali na generální audienci první řadu kvůli politickým bodům za to, že budou mít fotografii s papežem!!!

Ale i v tom spočívá diplomacie (když jsi dostal citron, udělej z něj citronádu) - vysvětlovat, napravovat myšlenkové stereotypy, usilovat o dobré vztahy a kontakty, umět získat důležité informace a správně je analyzovat a konečně reprezentovat. I přesto, že zahraniční politika se dělá především doma, ze zkušenosti vím, že na diplomata, který zastupuje určitou zemi, se často pohlíží jako na jakési logo této země... Je-li dobrý, pohlíží se i na zemi, kterou zastupuje, jako na kvalitní. A naopak. Mnohé lze tedy napravit, a mnohé také také pokazit.

Fascinující jsou osobnosti, na prvním místě to byl charismatický a trpící Svatý otec. Mimořádný člověk, který významně přispěl k našemu osvobození od komunismu. Člověk, který svým životem svědčil, jak velkou sílulze čerpat z víry a jak může každé utrpení přispívat k našemu vlastnímu zdokonalení.

Ale i další osobnosti. Jen namátkou kardinál Ratzinger (současný Svatý otec Benedikt XVI., rozhovor byl veden před jeho zvolením - pozn. red.), po mém soudu největší současný katolický mozek, nebo náš nový kardinál Špidlík se svou vitalitou, dobrotou srdce a nehynoucím smyslem pro humor. Skutečně fascinující je možnost se s těmito lidmi osobně setkat, stisknout jim ruku, hovořit s nimi a učit se od nich.

Fascinují mě ale také umělecké poklady Vatikánu, například Michelangelova Pieta v bazilice sv. Petra, kompozice Michelangelova Stvoření člověka v Sixtinské kapli, Raffaelovo Proměnění Páně ve vatikánské Pinakotéce, vatikánské zahrady jako oáza klidu uprostřed šílící metropole (Cicero kdysi řekl: 'Co víc si mohu přát, mám-li knihovnu s výhledem do zahrady?') a konečně dokonalé fungování všech vatikánských institucí.

Cenná jsou nová přátelství, nejen s těmi lidmi, o nichž jsem již hovořil, ale i s umělci, muži i ženami ducha, řeholníky i diplomaty, protože ke Svatému stolci posílají vlády velkého množství států naší planety svůj výkvět.

A konečně za nejcennější pokládám možnost alespoň trošku přispět k nápravě tohoto nemocného světa, který hledá svou duši... Je pravděpodobné, že mnohé z toho okamžikem mého pracovního rozloučení se Svatým stolcem a Vatikánem pomine, a to mně rozhodně bude chybět. Stále však bude platit, že optimismus je povinnost, pro každého, tím spíše pro toho, kdo se snaží žít tak, aby bylo zřejmé, že „ví komu uvěřil a je si jist“.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou