Vydání: 2017/20 Svíce prozářily Fatimu, 16.5.2017, Autor: Martin T. Zikmund

Ale možná je tajemství času lidského života skryto právě v onom sedmém, odděleném dni (ať už v židovské sobotě, nebo v křesťanské neděli), jehož si dost nevážíme. Neměli bychom znovu začít doceňovat onen rytmus šesti pracovních dní a jednoho dne odděleného? Třeba jako naši respondenti v anketě.
Předpoklad pro obnovu víry
Co pro nás může neděle znamenat? Čas pro bohoslužbu, pro rodinu, pro odpočinek, pro vztahy, pro cosi, co se vzpírá našemu kalkulu a potřebě výkonu. Vždyť už první kamenná deska Desatera vybízela Izrael ke svěcení sedmého dne. Od počátku existence Božího lidu měl mít tento sedmý, oddělený den zvláštní, privilegované postavení mezi jinými. A skutečně: kdykoli bylo třeba obnovit víru Izraele, vraceli se Židé nejprve ke svěcení šabatu, jak sobotu nazývají. O židovské úctě k sedmému dni píše ve svém článku Aleš Weiss z Židovského muzea v Praze.
Den vděčnosti
Platí to i pro křesťany. Pán Ježíš sám dodržoval sedmý den a navštěvoval o sobotách synagogy, jen se vymezoval vůči zákonickému pojetí, které se pohoršovalo nad tím, že někdo v sobotu zachraňoval či uzdravoval. „Vždyť sobota je učiněna pro člověka, nikoli člověk pro sobotu.“ Proto i dnes existují služby potřebným, které musejí fungovat i v sedmý den. To jsou ale výjimky.
Křesťané se už nescházeli v sobotu, ale v neděli – na památku Ježíšova vzkříšení. Zprvu to nebyl den odpočinku, jejich shromáždění se proto konala až večer. Ale už císař Konstantin v roce 321 prohlásil neděli (dies solis, den slunce) za svátek, takže křesťanská neděle mohla Ježíšovým vyznavačům plnohodnotně nahradit židovskou sobotu.
V dnešní splašené době se o to víc potřebujeme zastavit a navrátit k této staré moudrosti cyklu šesti a jednoho dne. Neděle nás totiž upomíná na smysl a cíl našeho pobývání na zemi, ukotvuje nás v čase, který je nám dán, a rozkřesává v nás vděčnost za dar života i za dar spásy. V neděli nevyděláváme, v neděli dostáváme.