Vydání: 2009/21 Jsme ve vesmíru sami?, 21.5.2009, Autor: Zita Chalupová

Jiří Grygar, astronom a astrofyzik, který se zabývá mimo jiné tím, že se snaží populární formou zprostředkovat laické veřejnosti to nejzajímavější ze svého oboru, nám odpověděl na několik otázek, jež možná leckoho při přemýšlení o pravděpodobnosti mimozemského života napadnou.

Albert Einstein řekl (i vy ho ostatně citujete ve své knize Vesmír, jaký je), že pravděpodobnost náhodného vzniku života je zhruba táž jako možnost, že se výbuchem v tiskárně pečlivě vysází a vytiskne slovník cizího jazyka. Jak se fyzika, respektive astronomie, dívá na možnost života jinde ve vesmíru než jen na Zemi dnes?

Odpověď na tuto otázku poněkud závisí na tom, zda je vesmír prostorově konečný, nebo nekonečný. Je-li vesmír prostorově nekonečný, pak se v něm patrně všechny fyzikálně přípustné jevy mnohokrát opakují. Háček je ovšem v tom, zda se o cizím životě můžeme dozvědět pozorováním, popřípadě setkáním s cizí civilizací. Je totiž klidně možné, že nejbližší taková civilizace je za obzorem událostí, které lze v pozorované části vesmíru spatřit. Pokud je vesmír prostorově konečný, není vyloučeno, že život na Zemi je opravdu tak jedinečný, jak to obrazně naznačil A. Einstein. Přestože se od Einsteinovy doby podařilo uspokojivě zodpovědět mnoho otázek o povaze vesmíru, nevíme ani dnes, která alternativa je správná. Obrazně řečeno, pozorování naznačují, že vesmír je právě na rozhraní mezi konečným a nekonečným, takže je také možné, že jeho pravou podstatu neodhalíme nikdy, protože nelze měřit nekonečně přesně. Astronomie a fyzika dokáže jen odhadovat, zda a kde se ve vesmíru vyskytují podmínky pro život pozemského typu, ale o správné odpovědi rozhodne spíše chemie a nakonec biologie.

Uvažuje věda spíše o primitivnějších formách života, než je ten náš, nebo připouští možnost inteligentních bytostí?

Když se podíváme na historii života na Zemi, raná Země byla téměř určitě bez jakéhokoliv života. Podle dnešních znalostí vznikl život přímo na Zemi; nebyl sem přinesen odněkud z vesmíru. Země je stará 4, 5 miliardy let a první stopy primitivního života pocházejí z doby před třemi miliardami let. Tak dlouho tedy trvalo, než došlo k pozemskému „výbuchu v tiskárně“. Prvotní život na Zemi byl výhradně jednobuněčný; šlo především o bakterie. Vícebuněčné formy života se objevily teprve 700 milionů let před současností; savci jsou na Zemi jen zhruba 100 milionů let, kdežto přímí předchůdci člověka (hominidé) pouze několik málo milionů let. Z toho plyne, že nejtěžší pokrok ve vývoji života je právě skok od jednobuněčných k vícebuněčným organismům, protože tento přechod zabral přibližně 2, 3 miliardy let – byl tedy obtížnější než samotný vznik jednobuněčného života. Z toho plyne, že je daleko pravděpodobnější, že ve vesmíru objevíme stopy primitivního jednobuněčného života než života inteligentního. Přirozeně však nemůžeme vyloučit, že jednou narazíme i na nějakou supercivilizaci mnohem pokročilejší, než je ta naše (která se ostatně příliš inteligentně nechová, jak dokládají dějiny lidstva i jeho současnost).

Existuje i možnost, že by život jinde byl založen na zcela jiných principech než ten náš – tudíž že by se naše případná komunikace mohla úplně míjet?

Jelikož nemáme žádné údaje o životě ve vesmíru, těžko můžeme cokoli vyloučit. Skutečně se může stát, že život jinde ve vesmíru je založen na zcela jiných fyzikálních a chemických principech. Takový život by se nám vůbec nemuselo podařit odhalit a naopak: tito „nezemšťané“ by vůbec nemuseli rozpoznat nás jako živé bytosti.

Vzpomínám si, že před několika lety při výzkumech na Marsu zjistili vědci, že se z jednoho z robotů (Oportunity, nebo Spirit?) každý den pravidelně ztrácí prachová vrstva. Jak to tehdy bylo?

Ve skutečnosti se prach ztrácí ze slunečních panelů obou robotů, které díky tomu přežívají na Marsu už více než pět let, ačkoliv jejich plánovaná životnost byla jen několik měsíců. Nejde však o žádné pravidelné utírání Marťany; ten jev je náhodný a nepravidelný. Což naznačovalo, že je za tím nějaký přírodní proces.

Ovšem než k vysvětlení vědci dospěli, jistě je muselo fascinovat pomyšlení, že na to místo každý den někdo přijde (přiletí, připlazí se, přiskáče…) a utře prach…

To nikoho z badatelů nemohlo napadnout ani náhodou. Brzy se totiž ukázalo, že za tímto vítaným oprašováním panelů jsou vzdušné víry v řídké atmosféře Marsu, jimž se v meteorologickém žargonu říká „tančící derviši“. Podobné úkazy se totiž vyskytují i na Zemi za teplých dnů nad silněji zahřátým povrchem Země – tak totiž na Zemi vznikají pověstné kruhy v obilí občas přisuzované činnosti mimozemšťanů.

V existenci Marťanů, jak si je kdysi představovali zakladatelé sci-fi literatury, už skutečně věří asi málokdo. Dnes už i autoři onoho žánru umísťují mimozemšťany spíše k jiným hvězdám či do vzdálených galaxií…

Inteligentní život – pokud ve vesmíru vůbec je – musí být dosti vzácný. Svědčí o tom nepřímo tzv. Fermiho paradox. Nositel Nobelovy ceny italský fyzik Enrico Fermi se totiž v roce 1950 jednou u oběda v Los Alamos vmísil do debaty o mimozemšťanech v době, kdy se v Americe začaly vyskytovat proslulé létající talíře. Optimismus zastánců inteligentního života zchladil otázkou: „Pokud mimozemšťané existují, kde k čertu jsou?“ Fermi si totiž uvědomil, že pokud existují nějaké mimozemské civilizace v naší Galaxii, jsou určitě mnohé z nich technicky vyspělejší než my, např. proto, že vznikly o pár set tisíc let dříve než my. V takovém případě mají nesrovnatelně lepší technické možnosti, které by jim měly umožnit odhalit na dálku existenci nás pozemšťanů a poslat k nám kosmický koráb. Ten by se neschovával za létající talíře, ale přistál by rovnou na parkovišti OSN v New Yorku, protože tu kosmickou štrapáci by posádka korábu podstoupila s jasným cílem navázat s námi diplomatické styky. To se prokazatelně nestalo. Fermiho paradox má sice aspoň půl stovky myslitelných vysvětlení, ale to nejjednodušší zní, že tu nikdo dosud nepřistál, neboť žádní mimozemšťané v Galaxii nejsou.