Vydání: 2005/15 Úmrtí papeže Jana Pavla II., 6.4.2005

Jsou setkání, která časem vyvanou, ale i taková, která se hluboce zapíší do srdce člověka. Mezi ta druhá jistě patří setkání s Janem Pavlem II., a to nejen proto, že byl hlavou katolické církve.
DOMINIK DUKA,biskup královéhradecký

Mám-li hovořit o setkání se Svatým otcem, pak jsou to setkání, která známe z Janova evangelia – utkví při nich téměř každý detail, pronesená slova i denní hodina, ale vlastní určení data se v paměti ztrácí. Každé z těch setkání bylo pro mě důležité a nezapomenutelné, každé také bylo určeno pro určitou situaci, pro určitou dobu. Ať už to bylo setkání v 60. letech v Krakově, kdy jsem byl bohoslovcem, či při pohřbu kardinála Trochty v Litoměřicích anebo setkání při jeho první návštěvě v Praze ve svobodné vlasti, doprovázené dvojím pozdravem: „Ahoj!“ - prvním „Ahoj“ mě zdravil prezident Václav Havel a druhým „Ahoj“ mě hned poté oslovil Svatý otec se svým typickým úsměvem. Strážci protokolu jistě ztráceli nervy. Další setkání se pak odehrála v Římě, ve Vatikánu či při některých návštěvách Svatého otce u nás nebo v sousedních zemích. Poslední mé osobní setkání se Svatým otcem se konalo při beatifikaci císaře Karla I. loni v říjnu. Byla to však jen řeč očí. Svatý otec byl natolik unaven, že nemohl mluvit. Spolu s biskupem Launem jsme na sebe pohlédli se slzami v očích a nebylo třeba nic dodávat. Odjížděl jsem s vědomím, že je to mé poslední setkání se Svatým otcem Janem Pavlem II. Jeho oči hovořily týmž jazykem jako oči mého otce, s kterým jsem se loučil dva dny před jeho smrtí. Svatý otec vstoupil do mého života nezapomenutelným, rozhodujícím způsobem, neboť po celá léta své práce v době komunistické diktatury jsem věděl, že o mně ví a má o naši práci zájem. O čem jsme hovořili, to už je historie, ale jak jsme hovořili, zůstává metafyzickou zkušeností.

PAVEL JAJTNER, velvyslanec Česka ve Vatikánu

Píše se rok 1978. Macourov u České Bělé. Je nám kolem třiceti, máme tři děti, nemáme byt a naší pozemskou budoucností v reálném socialismu je černá díra. Přesto máme naději: tiskneme každý večer ucho k amplionu Radia Vatikán. Dnes, 16. října, slyšíme neuvěřitelnou zprávu: právě byl zvolen papežem Karol Wojtyła z Krakova, Polák a Slovan. Jeho první slova jsou: „Nebojte se!“ Zatím jen tušíme, že to jsou ta slova, která jsme potřebovali slyšet. Je to jako blesk uprostřed noci.

Píše se duben 2003. Vatikán. Vystupujeme z vozu, švýcarský gardista s halapartnou vzdává čest, žádný předpokoj, žádné čekání. Vstupujeme do jednoduše zařízené místnosti. Jedinou výzdobou je kříž a obraz rybáře Petra kráčejícího po vlnách Galilejského moře. Svatý otec Jan Pavel II. nás očekává na vozíčku. Těžce zkoušený chorobou, vězeň svého těla, přesto vstává. Přistupuji k němu a podávám mu ruku. Stisk jeho ruky je srdečný a pevný. Pohled zkoumavý. Říkám připravenou větičku o tom, jak mě těší, že se mohu osobně setkat s člověkem, který tak významně ovlivnil světové dějiny a přinesl nám svobodu. Německy. Svatý otec usedá se šibalským pohledem přimhouřených očí. V těch očích je všechno: síla jeho charismat, otcovské pochopení i tíha odpovědnosti za budoucnost této nemocné planety. „Můžeme mluvit česky,“ říká se širokým úsměvem. Hned je to jiné: především jen v mateřštině lze vyjadřovat city. A pak: silná symbolika. Připomínka společného slovanství. „Vaše Svatosti, jak se díváte na Evropskou unii?“ ptám se. „Je to dobrý projekt. Ze všeho nejvíce potřebujeme návrat ke svým křesťanským kořenům. To je důležitější než blahobyt. Je třeba stavět na tom, co trvá. Společně lze také vykonat více dobra. Nebojme se!“ říká papež.

Píše se druhý duben 2005, na náměstí svatého Petra ve Vatikánu padají stíny soumraku. Tiše přicházejí zástupy. Své zraky upírají ke dvěma oknům třetího patra Apoštolského paláce, z nichž se - navzdory temnotě pozdního večera - line světlo.

Jan Pavel II., poutník na zemi, biskup římský, služebník služebníků Božích se vydává na dalekou cestu. Na svém místě i ve zkoušce nejtěžší, vždy věrný tomu, čemu zasvětil celý svůj život. Zástup to ví. Zástup je s ním. Rozumí naléhavému vzkazu statečného muže Božího, jenž jej jako tehdy, před šestadvaceti lety, mlčenlivě, ale přesto pevně a slavnostně vyzývá: „Nebojte se!“

TEREZIE OLIVOVÁ, bývalá redaktorka vatikánského rozhlasu

Nikdy bych nechtěla zapomenout na chvíli, kdy jsem v předvečer začátku Velkého jubilea mládeže stála na balkoně vatikánského rozhlasu a pozorovala nespočetné zástupy mladých lidí směřující ke Svaté bráně vatikánské baziliky. Byli tam mladí lidé všech národů a kultur, lidé, kteří i přes své kvetoucí mládí vyslyšeli volání tehdy již osmdesátiletého Svatého otce a přišli si do Věčného města vyprosit milosti Svatého roku 2000. Všichni tito lidé nevážili dalekou cestu proto, aby se na jejím konci setkali ne s hvězdou světového showbyznysu, ale se stárnoucím, na první pohled ničím „nezajímavým“ Kristovým náměstkem, a spolu s ním se obraceli k samotnému Pánu.

Papež Jan Pavel II. neupoutával mládež celého světa mediálními skandály, výstředním zjevem a tělesnou dokonalostí, ale naopak svou obyčejností, skromností, svým stářím, vysokými nároky na každého z nás a zároveň nekončící laskavostí a porozuměním.

Až do posledních okamžiků svého života byl pro nás, mladé lidi často fascinované vidinou společenského úspěchu, vzorem pokorného služebníka. A tak na mě zapůsobil při všech setkáních, za které jsem velmi vděčná. Nezáleželo na tom, zda to bylo setkání osobní, tváří v tvář, anebo jen zahlédnutí jeho bílé siluety v papamobilu. Vždy jsem odcházela se srdcem naplněným jeho poselstvím: „Mír s vámi, nebojte se!“

Když jsem se v sobotu večer dozvěděla, že Jan Pavel II. dokonal poslední a nejdůležitější z množství svých cest, vybavily se mi chvíle, ve kterých jsem pro vysílání vatikánského rozhlasu připravovala úryvky jeho projevů. Opět jsem si uvědomila, jak se jeho hlas naplnil radostí ve chvílích, kdy mluvil s dětmi, především pak s těmi z Polska, jak mezi mladými lidmi vždy „omládl“, jak - navzdory lékařským varováním - nikdy nezapomněl poutníkům zamávat, jak nikdy nikomu neupřel své požehnání. I přes postupující stáří byl stále ještě velmi bystrý a při síle. Neměnil svůj povinnostmi naplněný program a během dne plynule přecházel z jednoho světového jazyka do druhého. A když jsem mu při jedné audienci řekla, že jsem z České republiky, okamžitě si vzpomněl na Velehrad a na to, jak se mu tam líbilo.

mons. ThDr. JAROSLAV ŠKARVADA,emeritní biskup

Když Svatý otec přiletěl na Hostýn, při večeři mě objal a představil mě jako svého učitele. Ono tomu tak vlastně bylo - učil jsem ho češtinu. Ne že by nerozuměl česky (Polák všemu, co říká Čech, rozumí), ale leccos by vyslovoval jinak. Papež Jan Pavel II. byl velmi učenlivý, a navíc k nám - Čechům měl velké sympatie.

Vzpomínám si na jednu květnovou neděli. V květnu bývá již v Římě pořádné horko. Papež tehdy navštívil jednu farnost. Byl tím vedrem unaven. Přišel ke mně a řekl: „Pojďte.“ Šli jsme pak spolu do kuchyně, kde si přede mnou uvolnil kolárek, napil se vody a dal mi také, abych se napil. Pro mě to tehdy byla ta největší čest, jíž jsem se v životě dožil. Něco víc, než když jsem byl například jmenován prelátem. Tady jsme byli spolu v kuchyni jako dva kluci, kteří mají prostě žízeň a jdou se napít. Chovali jsme se zcela přirozeně a přátelsky.

Poselstvím Jana Pavla II. pro mě i pro svět je radost v blahém očekávání setkání s Ježíšem. Svému sekretáři na dotaz, zda chce zanechat lidem něco na rozloučenou, umírající papež řekl: „Jsem spokojený, že se setkávám s Ježíšem. I vy buďte spokojeni. Radostně všechno svěřuji Panně Marii.“

TOMÁŠ HALÍK, kněz a univerzitní profesor

Pontifikát Jana Pavla II. objímá celý můj kněžský život: protože mé tajné svěcení probíhalo v kratičkém období mezi jeho volbou a intronizací, jsem patrně prvním knězem vysvěceným za jeho pontifikátu; první papežskou mši jsem sledoval v německé televizi bezprostředně po své primici. Ale až v listopadu 1989 jsem měl možnost se s ním setkat osobně – a v následujících letech se to mnohokrát opakovalo: při pracovních poradách během měsíce příprav na první návštěvu Svatého otce v naší zemi i později, kdy mne Jan Pavel II. jmenoval poradcem Papežské rady pro dialog s nevěřícími, dále pak při skupinových audiencích účastníků různých odborných kongresů v Římě i Vatikánu, několikrát při koncelebraci u oltáře a celkem asi desetkrát u společné večeře, kde vždy bylo možno půldruhé hodiny se Svatým otcem hovořit opravdu svobodně a uvolněně jako s otcem a bratrem (jednou, když působil velmi unaveně, jsem mu dokonce vyprávěl anekdotu, v níž vystupoval, a opravdu jsem ho srdečně rozesmál).

Největší dojem? Vidět ho zblízka při osobní modlitbě a při liturgii. Večeře zpravidla začínaly a končily modlitbou v papežově kapli. Jednou jsem - celý rozechvělý - stál po jeho levici u oltáře, když jsme česky koncelebrovali mši pro skupinu našich studentů: papež se nořil do modlitby, jako když kámen klesá do hloubky, a měl jsem téměř fyzický pocit, že do této hloubky přibírá i své okolí. Vážil jsem si jeho schopnosti pozorně naslouchat, jeho fenomenální paměti a neskrývaných sympatií k těm, kteří mu přinášeli ne devótní úklony, jichž byl syt, nýbrž podněty k zamyšlení. Pamatuji si, jak se mne vždy ptal, kdy už my, čeští katolíci, projevíme iniciativu v Husově kauze, a vždy dodal, že Husa se na Kostnickém koncilu zastal jen polský teolog z Krakova. V jeho soukromé kapli jsem měl jednou intenzivní zážitek, že je to místo, kde tento muž podává problémy celého světa přímo do otevřeného Kristova srdce. Byl to velký papež, opravdu jsem ho miloval.

VOJTĚCH CIKRLE,biskup brněnský

Se Svatým otcem jsem se poprvé setkal ještě před svým jmenováním brněnským biskupem - později potom ještě několikrát při jeho návštěvách naší republiky nebo při mých cestách do Říma či jinam. Vždy jsem cítil, že se setkávám s nesmírně vnímavým a pozorným člověkem. A zažil jsem s ním několik nezapomenutelných chvil.

Když jsem byl jmenován biskupem, bylo mi 43 let. Krátce poté jsem jel do Maďarska, do Pécse, kde s radostí vítali na pastorační návštěvě velkého poutníka – Svatého otce. Všichni biskupové jsme mu byli postupně představováni. U mě se zastavil, zkoumavě na mě pohlédl a s úsměvem řekl: „Nějak mladý biskup.“ - „Jakého jste vybral, takový je,“ vyjelo ze mě. Od té doby si mě Svatý otec nějak zapamatoval a při jedné z audiencí v Římě na mě neomylně ukázal prstem: „Brno - Cikrle!“

Za Jana Pavla II. jsem se vždycky modlil ne z povinnosti, ale s velkou vděčností a úctou. Kdosi moudrý řekl, že uschlé listí nehyzdí krásné stromy. To jsem často opakoval - jako reakci na to, že řada lidí posuzovala Svatého otce jen podle vnějších projevů, které přinášelo jeho stáří a nemoc. Ale ti, kteří se s ním setkávali, vnímali jeho vnitřní sílu, moudrost srdce a opravdovost jeho lásky a starostí. I v době, kdy nemohl dobře chodit, pohyboval se o holi a každý krok, někdy i každé slovo, mu dělaly zřetelné potíže, mělo jeho poselství možná ještě větší váhu než dříve. O papeži Janu Pavlu II. nejen křesťané hovoří jako o výrazné a charismatické osobnosti 20. století. Za více než pětadvacet let jeho pontifikátu se staly velké věci. Jedna z nich, pád komunismu v Evropě, výrazně ovlivnila i naše životy a otevřela nám dveře k možnosti prožívat svobodu a důstojnost člověka.

Setkal jsem se se Svatým otcem několikrát, naposledy na podzim Jubilejního roku 2000, a musím říci, že i přes nemoci a oslabení tělesné schránky byl stále pozorný a vnímavý. Soucítil s lidmi celého světa a svou službou přijal odpovědnost i podíl na jejich utrpení. Všemi prostředky, které má církev k dispozici, se snažil zmírňovat bolesti, bezmoc, beznaděj a utrpení a všechny povzbuzoval na cestě k pokoji a smíření. Jsem rád, že v souladu s Božím plánem Jan Pavel II. převedl katolickou církev přes práh třetího tisíciletí.

P. JAKUB BERKA OPraem,administrátor v Milevsku (1992-2001 farář na Svatém Kopečku u Olomouce)

Zážitek, který ze srdce ani z oka nikdy nevypadne.

Přijel za silného skandování: „Otče, Svatý Kopeček, plný je tvých oveček!“ A když vystoupil z papamobilu a stanul na svatokopecké půdě, to byl teprve jásot! Tak jako to mladí lidé dokážou. Po schodech vystupoval k bazilice. Stála tam celá moje komunita. Byl tam i generální opat Marcel, želivský opat Vít Tajovský a náš strahovský opat Michael.

Kolem byla ochranka a papež v doprovodu kardinála Vlka a olomouckého arcibiskupa Jana přistupoval - krůček po krůčku - ke každému.

Stisk ruky, růženec od papeže – sestry byly šťastné. Pak se zdravil s generálem řádu, s oběma opaty, s otcem Ludolfem a Marianem. Potom se přiblížil ke mně. Stál jsem nejblíže k bazilice. Otec arcibiskup Jan na mne ukázal a latinsky pronesl „parochus“ (tedy farář). Svatý otec se na mě zadíval. Naše oči se v té chvíli střetly. Setkali jsme se pohledem. Věděli jsme o sobě...

KATKA KUBÍČKOVÁ,Sekce pro mládež ČBK

Mezi mnohými příležitostmi, kdy jsem Jana Pavla II. viděla z větší či menší vzdálenosti, vzpomínám na jedinečné setkání na Svatém Kopečku u Olomouce. Tehdy Svatý otec pronesl památnou větu: „Svatý Kopeček, plný oveček.“ Těmi ovečkami myslel nás, mladé lidi. Kdykoli se pak česká mládež ocitla v těsné blízkosti papeže, tato slova se ozývala v upravené verzi: „Otče, Svatý Kopeček, plný je tvých oveček.“ Bylo to jakési naše poznávací heslo kdekoli ve světě. Moje zkušenost je, že na to papež vždy reagoval. Dokonce jsme se dozvěděli, že setkání s mladými na Svatém Kopečku bylo do té doby pro papeže to nejkrásnější.

Snad právě tyto první zkušenosti a pak úcta a láska, ke které nás vedli lidé zodpovědní za pastoraci mládeže v Čechách, způsobily, že vztah se Svatým otcem se pro mě stal velmi osobním. Nezapomenu, když jsme se s mezinárodním přípravným týmem pro Světové dny mládeže v Římě setkali s papežem na audienci, při které nám děkoval za naši práci pro další generace mladých. Tehdy jsem stála asi dva metry od uličky, kudy měl Svatý otec procházet. Stalo se, že lidé mezi mnou a uličkou spontánně ustoupili a pustili mě dopředu. Když papež přicházel, podala jsem mu ruku a připomněla mu Svatý Kopeček. Zeptal se: „Jsi z Čech?“ a já s přikývnutím odpověděla: „Naši mladí tě mají moc rádi.“ Jan Pavel II se usmál.