26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Myslela jsem si, že tím ochráním svou rodinu

19. 4. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/17 Velikonoce, 19.4.2011, Autor: Jan Paulas

Paní Simona z Jihlavy se tu zprávu dozvěděla měsíc před Velikonocemi. Tehdy měla život nalinkovaný trochu jinak a nečekané těhotenství ji zaskočilo. „V té době se nám opravdu nehodilo po všech stránkách – měla jsem novou práci a také z rodinných důvodů,“ vzpomíná dnes. Ale to tenkrát ještě netušila, že ten opravdový problém ji teprve čeká.

Podstoupila běžné testy v těhotenství a tripple testy jí vyšly špatně, a tak šla na odběr plodové vody. „Chtěla jsem vědět, jestli se máme připravit na postižené dítě,“ říká paní Simona. A pak přišla rána. Odběr potvrdil Edwardsův syndrom. Prognózy jsou v těchto případech nemilosrdné – děti s Edwardsovým syndromem se většinou nedožijí ani porodu nebo umírají pár měsíců po něm. „To mi úplně podtrhlo nohy. Byla jsem připravena starat se celý život o postižené dítě, ale porodit dítě odsouzené na smrt? Dítě, u kterého se čeká jen na jeho konec?“ Hned jí také byla nabídnuta možnost interrupce. I Simoně se zdála nejjednodušším řešením. „Měla jsem strach o manžela, náš vztah zrovna procházel krizí, a hlavně jak to vezmou naše dvě děti, jak jim vysvětlit, že miminko, na které se těšily, hned zase umře. Přišlo mi lehčí jim říct, že se lékaři spletli a miminko nebude. V podstatě jsem se rozhodla, abych druhým neničila relativně spokojený život, že se ‚obětuji‘, že vezmu tu vinu na sebe. Namluvila jsem si, že nemocnému dítěti tím neublížím, protože stejně umře, ale ‚ochráním‘ rodinu. A budu doufat, že Bůh je milosrdný a že mi odpustí. Myslela jsem si, že se na mě bude dívat jinak než na ty lehkovážné holky, co jdou potratit zdravé dítě. Já mám právo na výjimku, já jsem přece jiný případ,“ vzpomíná na své první reakce paní Simona. Přesto si nechala ještě nějaký den na rozmyšlenou, nechtěla se rozhodnout pod tlakem situace. I když byla od malička vychovaná ve víře, její nejbližší okolí to vidělo podobně, že to bude asi „nejlepší“ řešení. „Jediný taťka mi řekl: Nemusíš to udělat,“ vzpomíná Simona. Přesto ještě navštívila místního kněze. Dodnes neví, co ji k němu tak táhlo. „Chtěla jsem si o tom s někým popovídat, kdo mě pochopí, protože on byl původním povoláním lékař, i když jsem věděla, že mi to neposvětí.“ Trpělivě Simonu vyslechl, ale zároveň ji pěkně naštval. „Řekl mi natvrdo, čeho se dopustím a že Bůh nikomu nenaloží víc, než dokáže unést. To mě vytočilo. Řekla jsem mu, že znám tolik lidí, kteří to neunesli a složili se, úplně se jim rozpadl život. Na to mi ale odvětil, že nemohu vědět, jestli šli tou Boží cestou. Jestli si předtím nezvolili právě nějakou jednodušší cestu, na kterou uhnuli a která je dovedla až sem.“

DVĚ TEMNÉ NOCI

Paní Simona odcházela od kněze řádně rozzlobená. „Ono se to druhým mluví – říkala jsem si, i když jsem tušila, že má asi pravdu. Přesto jsem setrvávala ve svém bojovém postoji, že se ‚obětuji‘ pro rodinu.“ Do definitivního rozhodnutí jí zbývaly dva dny – a ty byly krušné. „Byla to strašná muka. S manželem jsme probděli dvě noci, kdy jsme o tom pořád mluvili. Nakonec mi řekl, že ať se rozhodnu jakkoli, půjde do toho se mnou. Vím, že jsem se celou noc modlila, ať si Bůh to dítě raději vezme, ať mě jen ušetří toho rozhodnutí. Je zvláštní, za co je člověk schopen se modlit.“ V hlavě jí mezitím zněly útržky rozhovoru s knězem, které jí postupně nahlodávaly její pohled na věc. „To, co mě dostalo, byla jeho věta: ‚Třeba se s ním jednou potkáte v nebi. Co vám asi řekne?‘ Tehdy mě polil strašný stud a začala jsem se na celou věc dívat z pohledu toho děťátka: ‚Mamko, já se tady peru a rostu, jak nejlíp dokážu, všechno s tebou prožívám, vnímám tátu a ségry, je mi s vámi dobře, tak nemůžeš chvíli počkat? Kolik času jste dostali vy a kolik já? Přesto se peru o život každý den a vy mě nechcete, protože nebudu podle vašich představ.‘ A najednou pro mě začalo být důležité posloužit mu, dát mu ty tři měsíce ze svého života, které mu lékaři vyměřili. Co to jsou tři měsíce v životě člověka?“

CESTIČKA V TRNÍ

Když se onen osudný den ráno Simona probudila, měla pocit, jako když slepý procitne na jedno oko. „Najednou vidíte jasnou cestičku v trní a řeknete si: I když budu poškrábaná, půjdu po ní! A jak postupně po ní kráčíte, začne se neuvěřitelně otevírat. Co jste si mysleli, že nezvládnete, najednou jde samo – a vy jen kráčíte.“ I lidé, u nichž to vůbec nečekala, jí vycházeli vstříc nebo se svěřovali s vlastními kříži. „A když jsem se snažila dcerkám opatrně vysvětlit, jak to s děťátkem je, ta mladší mě zaskočila: ‚Aha, ono bude postižené, tak to, mami, řekni rovnou.‘ Dneska už vím, že strach je horší než skutečnost sama.“ Když se paní Simona rozhodla, kterou cestou má jít, okusila vzápětí i něco dalšího. „Najednou jsem poznala, co je to opravdový klid na duši,“ vzpomíná. Úplně jinak k ní promlouvaly i nadcházející velikonoční události. „A mnohem víc jsem pochopila také mateřství Panny Marie, co musela prožívat během křížové cesty.“ Dnes už ví, že pod svým křížem popoběhla pár kroků i v duchovním životě, že udělala důležitou zkušenost s Bohem: „Bylo to, jako když vám zatřepe ramenem a řekne: Jsem tady a vím o tobě.“

UČÍME SE NELITOVAT

Holčička se narodila a dostala jméno Anežka. „Říkali jsme si, že když je nemocná, tak ať má aspoň pořádnou patronku, aby na ni dávala pozor.“ Od začátku si vedla vcelku dobře. Po měsíci se ale ukázaly první vážnější komplikace, přesto zůstávala doma v péči rodiny. „Čtrnáct dní se dokonce smála. Nesmála se na nás, ale do stropu. A to jen v ložnici, jen večer po přečtení pohádek. Vždycky jsme si k ní přilehli a koukali na strop, na co se tam usmívá. Dělala jsem si legraci, že tam kouká na andělíčka a mává mu. Dnes věřím, že ho tam už opravdu viděla – i všechny babičky a dědy, kteří tam na ni čekali.“ Nakonec se Simoně splnilo i její poslední přání, aby byla u Anežky, když bude umí- rat. Anežka žila tři měsíce a dva týdny. Paní Simona dnes pokládá toto období za šťastné. „Všechny nás to posílilo – mě, manžela i dcery. To, co mi předtím připadalo jako kříž, vidím dnes jako požehnání. Anežka pro nás byla velkým darem. Dnes se učíme nelitovat, že nám odešla, ale být vděční, že za námi vůbec přišla.“ Při čem ale Simoně dodnes běhá mráz po zádech, je to, jak blízko je člověk špatnému rozhodnutí, které už nikdy nejde vzít zpátky.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou