Přihlásit se
Archivní článek
Modlitba na notové osnově
24. 11. 2015
|Tisk
|
Sdílet:
V těchto dnech si církev připomíná sv. Cecílii, patronku duchovní hudby, všech kostelních muzikantů a zpěváků – tedy i nás, kteří usedáme do lavic a otevíráme malé knížky v pevné vazbě – kancionály. Máme je už pěkně ohmatané, ale ruku na srdce: co o nich vlastně víme? Napravit by to mohla následující tematická dvoustrana.
Vydání: 2015/48 V Americe se debatovalo o teologii Tomáše Halíka, 24.11.2015, Autor: Karolína Peroutková
Při slově kancionál se některým čtenářům vybaví menší modrá, červená nebo i zelená kniha. Přesto se jedná o jedno totožné dílo – jednotný kancionál, zpěvník českých a moravských diecézí. Vychází od roku 1973, jeho vydavatelem je Katolický týdeník a počet výtisků už překročil jeden milion.
Červený kancionál je základní verzí, která vyšla jako první, později byl přidán modrý jako rozšířené vydání pro moravskou církevní provincii a zelený s dodatkem pro královéhradeckou diecézi. Nebylo totiž možné v rámci jednoho zpěvníku vyhovět všem – pozdější vydání modrého a zeleného zpěvníku vyšlo vstříc těm, kdo žádali „své“ písně, které byly z původního výběru pro červený kancionál vyňaty.
A s tím souvisí i otázka: Jak písně stárnou? Kdy už se nehodí? Zeptali jsme se olomouckého světícího biskupa Josefa Hrdličky. Právě on – společně s Mons. Ladislavem Simajchlem a Karlem Cikrlem – se před lety zásadně podílel na utváření kancionálu. V rozhovoru přiznává, že takové posouzení není jednoduché, „vyžaduje velký cit a ohleduplnost k odkazu minulosti“.
Právě u historických kancionálů, potažmo hudebních listin z dob dávno minulých, je dobré se dnes zastavit. Třeba u historiky velmi ceněných dokumentů z 16. století, představujících velmi vzácnou ukázku renesančního umění, můžeme obdivovat prostor, který zpěvákovi nabízí. Více než dnes měli lidé možnost ponořit se do písně jako do dramatického příběhu, pojmout zpěv jako modlitbu, čas k usebrání. Vyzpívaný čas.
„Zejména z doby renesance, tedy konce 15. a 16. století, se dochovala obsáhlá sbírka hudebních, bohatě iluminovaných rukopisů,“ říká historička umění Ema Součková, která nám poskytla několik ilustrací těchto ceněných uměleckých děl. Ukazují, kolik úsilí, vytrvalosti a času obětovali naši předkové uctivému, důstojnému zápisu písní. Jejich tvorba dotvářela příběh písně a vyzývala k většímu ponoření se do ní. Čas plynul pomaleji…
Tyto obdivuhodné ilustrace vybízejí k podobnému prožití i dnes. Jakkoli v současném kancionálu mnoho kreseb nenajdeme, za zavřenými víčky se nám jistě vyjeví. Potřebujeme jen chuť ke zpěvu – a „vyzpívaný“ čas.
