Jak se po letech dozvídáme, Horáková trpěla na popravišti nejméně čtvrt hodiny, než vydechla naposledy. „Šlo o justiční vraždu, nespravedlnost spáchanou na ženě, navíc provedenou skutečně trýznivým způsobem,“ říká šéf Památníku vězeňství Aleš Kýr.

Památník leží v areálu pankrácké věznice, a nemůže tedy být veřejně přístupný. Objednaní návštěvníci zde zhlédnou například sekerárnu, kde byla za války zabita více než tisícovka lidí, ale k místu, kde Milada Horáková zemřela, se ani oni často nedostanou. Dvě šibenice, na kterých se popravovalo na začátku padesátých let, stávaly až vzadu u venkovní zdi, za budovou vězeňské nemocnice. Místo na levém dvorku je dnes pietně upraveno, na dřevěném kříži visí trnová koruna, vše zastřešuje stříška proti dešti. Právě zde se konají vzpomínkové tryzny na Miladu Horákovou a další oběti komunismu.

Jak se ale zdá, nejde o přesné místo úmrtí Milady Horákové. S největší pravděpodobností byla popravena ve druhém – pravém dvorku za nemocnicí. „Popravy více osob začínaly v levém dvorku a pokračovaly střídavě podle počtu a pořadí popravených. Společně s Miladou Horákovou byli popraveni tři muži (Záviš Kalandra, Oldřich Pecl a Jan Buchal) a ona jako poslední. Na tomto místě však nebylo možno pátrat po fragmentech popraviště, neboť bylo zastavěno,“ dočítáme se v neprodejné publikaci Z minulosti do přítomnosti pankrácké věznice, určené pro potřeby Vězeňské služby. Popraviště za nemocnicí bylo zrušeno v roce 1954; o život zde přišlo 214 politických vězňů. Horáková byla jediná žena popravená z politických důvodů.

„Popravy se většinou konaly časně ráno,“ říká historik vězeňství Aleš Kýr. Horáková zemřela o půl šesté ranní. Tři hodiny předtím napsala z cely smrti svůj poslední list. „Ptáci už se probouzejí – začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět i prohrát,“ píše devětačtyřicetiletá žena s vědomím konce. „Jsem v mysli a v modlitbách jen a jen u vás,“ připomíná svým bližním.

Horáková byla členkou Českobratrské církve evangelické. Ve svém posledním dopise píše, že ji navštívil kněz a jakou to pro ni bylo posilou. Své nebližší nabádá: „Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím odrazím.“

Milada Králová se narodila na Boží hod vánoční 1901 na Královských Vinohradech – tehdy ještě samostatné obci ležící za Prahou. Už jako gymnazistka vystupovala proti válce, za což byla z ústavu vyloučena a odmaturovala jinde. Zájem o věci veřejné ji dovedl ke studiu práv, spoluzaložení Ženské národní rady a členství v České straně národně sociální. Později se stala poslankyní.

Za okupace se zapojila do odboje, ale už v roce 1940 byla gestapem odhalena a zatčena. Koncentráku neušel ani její manžel Bohuslav Horák. Horáková absolvovala řadu brutálních výslechů, nějakou dobu byla držena i na Pankráci, tedy na místě, které se jí později stane osudným. Německý soud jí navrhoval trest smrti, tehdy ještě vyvázla s osmiletým vězněním… Za mřížemi strávila v podstatě celou válku.

I po osvobození se Horáková angažovala v ženském hnutí, jako poslankyně se zasazovala o rovnost žen a sociální spravedlnost. Založila mimo jiné časopis Vlasta, který vychází dodnes.

V září 1949 byla Milada Horáková zatčena podruhé – už ne Němci, ale Čechy. Komunističtí vyšetřovatelé pod vedením sovětských poradců „vytvořili“ z lidí, kteří se předtím často ani neznali, protistátní skupinu a Horákovou umístili do jejího čela. Šlo o jeden z prvních monstrprocesů, kde se v rámci výslechů obžalovaní učili své výpovědi u soudu. Jak je patrné z dochovaného záznamu, Horáková se přesto na nejednom místě z naučeného scénáře odchýlila. Soud vynesl několik dvacetiletých trestů a doživotí, mezi čtyřmi rozsudky smrti nechyběla ani Milada Horáková. Záznam z její řeči lze najít na internetu na Youtube.

V knize Dopisy Milady Horákové z pankrácké cely smrti se dočítáme, jak prožívala poslední dny před popravou: „Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno.“ To se Miladě Horákové skutečně podařilo. Demokratická veřejnost chápe její boj jako osobní oběť a symbol neústupnosti vůči totalitě. Den výročí její smrti se stal dnem památky obětí komunistického režimu.