Vydání: 2011/32 Poutní deníky, 1.8.2011, Autor: Jan Paulas

Čtenářská obliba poutních deníků P. Františa Lízny je sice dána především osobou autora, ale svůj podíl na čtivosti takové knihy má i její editor. První dva poutní deníky P. Lízny redigoval a připravil k vydání JAN MAZANEC, bývalý redaktor KT:

Jak ses k těmto poutním deníkům dostal?

Bylo to náhodou, když jsem ještě jako redaktor KT navštívil Františka Líznu na Vyšehorkách. Žánr deníků mě zajímal už dřív, měl jsem rád Hančovy a Zábranovy deníky, a tak jsem si od P. Lízny půjčil i ty jeho. Byl jsem pak překvapený precizností, a přitom jednoduchostí jeho zápisků. Při redigování jsem chtěl „zachovat“ tvář Františka Lízny tak, jak ji znám. Musel jsem ale trochu upravit některé věci, např. slovesné časy, aby denní zápisky začínaly minulým časem a končily přítomným, aby čtenář byl blíže dojmu, že „právě teď“ večer autor dopisuje svůj dnešní záznam – ačkoli některé dny unavený poutník pochopitelně nechal večerní postřeh nebo popis noclehu až na druhý den. Za důležité jsem považoval nechat v textu rozpis jídla a peněz, „ikonky“ (kohouti či nákresy fotoaparátu) a svérázné zkratky slov DG (Deo Gratias) nebo NSO (Nejsvětěšjí svátost oltářní) – autor určitě tušil, že je bude používat často, a tak chtěl uspořit čas i papír.

Kdysi jsi mi říkal, že byl zprvu problém Líznovu první poutní knížku vůbec vydat…

Hlavní výtkou některých nakladatelů bylo, že zápisky jsou „suché“ a „nemají literární úroveň“ (čemuž mělo nasvědčovat i rozepisování cen potravin nebo kresby kohoutů). Ale právě v té jednoduchosti jsem cítil sílu! Vždyť ta někdy až vojenská strohost (otec autora byl mimochodem voják) naznačuje jakousi mužskou koncentraci na jeden jediný cíl: dojít a moci při tom kromě modlitby nemluvit anebo své myšlenky zhutnit do mála slov.

Proč jsou Líznovy deníky tak oblíbené?

Důvodů obliby je asi víc. Deník je jako dobrá detektivka s inspektorem Colombem: víš, jak to dopadne (už název knihy říká, že autor do cíle došel), ale přesto s hlavním hrdinou prožíváš jeho cestu k cíli. Zde navíc hraje svou roli i postava autora: jeho dálkové putování bez servisu je spolu s péčí o vězně nebo Romy další kamínek do mozaiky aktivit, které bychom od klasického jezuitského kněze nečekali. Sympatická je jeho vytrvalost a někdy až opovážlivé spoléhání na vůli Boží, resp. na dobrotu druhých lidí. Autor vnímá krajinu a netají se svými obavami o to, kde bude spát, co bude jíst a jestli najde cestu, ale přitom se neutápí v popisech svých pocitů nebo přírody. Všimni si, že v Líznově deníku je velmi málo přídavných jmen. Listoval jsem poutním deníkem novinářky Pavly Jazairiové, která šla do Compostely od francouzských hranic, a ta tam má plno působivých a „řemeslně precizních“ popisů, ale možná právě přes jejich nános jsem bohužel vůbec netušil, co se děje s její duší. U Františka Lízny jsem to schopen cítit během dvou třech stručných vět. Tím jsou jeho zápisky nesmírně lidské a srozumitelné, taže i nevěřící tam vnímá něco hlubšího.

Co v těchto denících oslovilo přímo tebe?

Možná mírně ironický humor, kterým autor dokáže okomentovat zvlášť svízelné situace – třeba popis diagnózy své bolavé nohy. Nebo úderné postřehy, jako třeba když nemůže přejít frekventovanou dálnici v Německu, napíše si, že civilizace spěje do záhuby. Dále je to jeho pozorování zvířat a pochopení pro různé „sociální případy“, s nimiž si zvlášť jako poutník dobře rozumí – to je silné třeba u podivně bezradného maďarského poutníka Zoltána před Compostelou. Losování lidí, za které se ten který den modlil, jsem si zase vyložil tak, že vlastně nešel sám, ale se stovkou dalších lidí.