Vydání: 2009/4 Obrácení sv. Pavla, 21.1.2009, Autor: Martin T. Zikmund

Ve světě techniky se dnes setkáváme s konvertováním různého druhu – například zbraní, videí či dat. Ovšem existují i konverze mnohem zásadnější – konverze lidí, duchovní obrácení. Některé otázky, které jsou s nimi spjaty, jsme u příležitosti církevního svátku Obrácení sv. Pavla položili proděkanovi pražské Katolické teologické fakulty UK a pastorálnímu teologovi Aleši Opatrnému.

Co je to vlastně konverze, tedy obrácení? Je jeho dostatečnou ilustrací osobní příběh sv. Pavla?
V křesťanství jde buď o přičlenění se ke Kristu, anebo o návrat člověka ke křesťanskému životu. Víru nelze nosit jako boty po starším bratrovi, ale je třeba ji přijmout jako svou vlastní. Pokud jde o sv. Pavla, šlo v jeho případě o obrácení od horlení pro Zákon k horlení pro Ježíše Krista. To je také důvod, proč právě jeho obrácení nemůžeme považovat za typické či modelové.

Nakolik má člověk při konverzi přetínat vazby ke své minulosti? Jak radikální má být konverze?
Od své minulosti se člověk nemůže bezezbytku „odstřihnout“. Když svou minulost neakceptuji, páchám na sobě násilí. Bylo by to pak vytěsnění, které se nějakými dveřmi zase vrátí, i když v jiné podobě. Na druhé straně člověk po konverzi nemůže ani pokračovat tam, kde před ní skončil. Ke ztrátám dojde, a to i tehdy, když konvertita ze svého dřívějšího života nechce nic opustit. Člověk, který přijme křesťanství, jde zkrátka jinou cestou než ten, který nevěří anebo věří jinak. Je to, jako kdyby jeden šel do kopce a druhý podél řeky. Bolest ztráty se tedy nejspíš dostaví, ale k ní i radost z něčeho nového.

A co udělat, aby byl člověk po konverzi co nejméně zklamán?
Při vší radosti z nového způsobu života, který konvertita zakouší, je potřeba, aby mu někdo stále připomínal, že do ráje na této zemi nevstoupí. Křesťané jsou lidé s chybami, kteří se možná někdy snaží o něco víc než někteří druzí, ale to je tak všechno. A hlavně: prvotní nadšení nemůže trvat celý život. To, co nyní objevuji jako nové, se samozřejmě nemusí později jevit jako staré, ale každopádně to pro mě bude za nějaký čas již známé. Je to jako posun od zamilovanosti ke zralé manželské lásce (při níž může docházet i ke krizím).

Pojem konverze bývá spojován s lidmi, kteří nebyli vychováváni v křesťanské víře a pak uvěřili. Pro ně obvykle znamená tato skutečnost i vstup do církve zásadní životní zlom. Jak je to ale s obrácením lidí, kteří již od dětství v církvi žijí?
Každý by měl růst v poznání Boha, ve zkušenostech své víry a v pochopení svých obdarování a úkolů. V tom není rozdíl mezi křesťanem, který vyrostl ve věřící rodině, a konvertitou, který se k církvi připojil teprve na základě svého rozhodnutí. Kromě toho se obrácení nemusí dít jen jednorázově či skokově, ale také pozvolna, průběžně. Když někdo žije dvacet let v řeholi a pak oznámí, že by se teprve nyní chtěl obrátit, nabízí se otázka: Co tam ten člověk těch dvacet let dělal?

Existují nějaké patologické konverze?
Určitě. V této souvislosti odkazuji na pořekadlo „Poturčenec horší Turka“. Každopádně je totiž zlé, když konverze vede člověka k nesnášenlivosti, agresivitě, nelidskosti či jakémukoli pocitu nadřazenosti.

Na začátku jste zmínil, že Pavlovo obrácení není typické. V čem se tedy můžeme Pavlovou konverzí inspirovat?
Na setkání s Kristem lze zapomenout, ale to Šavel neudělal. Mohl vylézt na koně a jet si svou cestou, ale on to damašské zastavení přijal jako výzvu ke změně života. Když se člověku dá Kristus poznat, má si to zatroleně zapamatovat a něco se svým životem udělat. V tom je nám Pavel určitě vzorem.