Komunisté chtěli církev rozložit zevnitř

Vydání: 2018/8 Pouť ke hrobu svatého Cyrila, 20.2.2018, Autor: Jiří Prinz

Únor 1948 brutálně zasáhl do života katolické církve v Československu. Jak se tehdy proti nástupu rudé totality církev stavěla? Vztahem církve a státu v poválečné době se zabývá historik VOJTĚCH VLČEK.


Klement Gottwald se rád prezentoval jako obhájce náboženské svobody. Ve skutečnosti církev pronásledoval. Na snímku s pražským arcibiskupem Josefem Beranem, jehož nechal internovat. Snímek archiv KT

Bezprostředně po skončení války se naše země dostala do sovětské sféry vlivu. V jaké situaci se nacházela katolická církev?

Katolická církev se ocitla v českých zemích po 2. světové válce v odlišné situaci než při vzniku republiky v roce 1918. Obecně bylo v celé společnosti pozitivně přijímáno vlastenectví a hrdinství kněží v době nacistické okupace, kdy více než 500 kněží bylo vězněno či prošlo koncentračními tábory, přičemž jedna pětina jich zahynula. Církev postupně obnovovala své struktury, které byly za okupace zrušeny či omezeny – semináře, gymnázia, některé kláštery. Problémem byly také neobsazené biskupské stolce včetně toho arcibiskupského v Praze. V prohlášeních biskupů a pastýřských listech převládala touha po národní jednotě, náboženské obnově, pastoraci rodin a ochotě církve přispět k rozvoji země. Převládal tedy smířlivý postoj – vždyť i mnozí kněží, včetně arcibiskupa Berana či biskupa Trochty, se z vězení znali s čelnými komunistickými funkcionáři.

Jak komunisté na katolickou církev tehdy nahlíželi?

Komunisté směřovali cílevědomě k převzetí moci. Před volbami v roce 1946 prohlašovali, že budou respektovat náboženskou svobodu. Je třeba připomenout, že 75 % příslušníků KSČ a pochopitelně ještě více jejich manželek deklarovalo příslušnost ke křesťanským církvím, byť mnohdy jistě spíše formální. Komunisté se zprvu snažili udržet si dobrý poměr k církvi a nedostat se s ní do konfliktu. Byli si vědomi skutečnosti, že 90 % společnosti se hlásí ke křesťanským denominacím a samozřejmě usilovali o všechny voliče napříč názorovým spektrem. Komunistické vedení dokonce tlumilo projevy předválečných radikálních členů, kteří volali po agresivním protináboženském a proticírkevním boji. Na druhou stranu komunisté tlačili na církev, aby podporovala poválečný vývoj v Československu, ale nevměšovala se do politického života.

Docházelo už v období 1945–1948 k nějakým proticírkevním opatřením?

Radikální proticírkevní opatření uskutečnili komunisté po válce především na Slovensku, což bylo ovlivněno jeho specifickým vývojem v období tzv. Slovenského státu. Došlo zde k likvidaci církevního školství, církevních laických společenství a pod nejrůznějšími záminkami byly uzavřeny i některé kláštery.
V českých zemích byla situace zpočátku méně vyostřená, k radikalizaci kurzu KSČ došlo po vzniku Informačního byra komunistických stran v září 1947. Na církev začali komunisté nahlížet jako na spojence imperialistických zemí a reakční sílu. Prosazovali jednotné školství, a tedy likvidaci církevního školství, a rovněž pozemkovou reformu, a to včetně konfiskace církevní půdy. Zároveň se snažili hledat v církvi „pokrokové kněze“ typu Josefa Plojhara či Bohuslava Černockého pro podporu svých záměrů. V roce 1947 už Státní bezpečnost sledovala kázání některých aktivních kněží – například P. Vojtěch Poláček ze Strážnice byl dokonce vyšetřován za zneužití duchovenského úřadu.

Jak tehdy reagovaly církevní špičky? Byly z církevního prostředí slyšet nějaké kritické hlasy?

Kritická prohlášení biskupů, a to především slovenských, se objevila v souvislosti s volbami v roce 1946, kdy vyzvali věřící, aby volili strany zaručující náboženskou svobodu, což komunisté vnímali jako podporu konkurenční Demokratické straně. Podobné odsouzení porušování náboženské svobody a demokracie vyslovil v květnu 1946 ve svém pastýřském listu i olomoucký arcibiskup Leopold Prečan. Pod vedením nového pražského arcibiskupa Josefa Berana bylo vydáno několik pastýřských listů českých i slovenských biskupů kritizujících materialismus, demagogii i zmiňovaná proticírkevní opatření. Proti chystanému znárodnění církevní půdy, jež znamenalo faktickou likvidaci hospodářské základny církve, protestoval jménem Vatikánu i papežský internuncius v Praze.

Kdo byl mezi představiteli tehdejší církve největší odpůrce komunismu? A kdo byl vůči němu naopak nejsmířlivější?

Biskupové nezaujímali před únorem 1948 vyloženě protikomunistický postoj. Přes všechna protináboženská opatření doufali ve zklidnění situace a nalezení dohody. Chyběla jim však reálná zkušenost s komunismem, neznali dobře tuto ideologii. Po komunistickém převratu zastával k novému režimu kritický postoj arcibiskup Beran, královéhradecký biskup Mořic Pícha a dlouhodobě především slovenští biskupové, kteří pohlíželi na komunismus rozhodně kritičtěji. Smířlivější přístup naopak zastávali litoměřický biskup Trochta či českobudějovický Hlouch. I oni však znali nutné hranice, jejichž přestoupení by znamenalo kolaboraci s režimem. Pokoušeli se však vyhnout střetu s komunistickou mocí v očekávání náboženského pronásledování, jež skutečně nastalo.

Kritické hlasy na adresu porušování náboženské svobody zaznívaly rovněž v časopise Katolík, vedeném jezuitou Adolfem Kajprem. Podobně v Katolíku vyznívaly i texty Josefa Zvěřiny.

Jak církev reagovala na únorový převrat?

Právě v únoru 1948 vrcholil spor o parcelaci církevní půdy, přičemž například v olomoucké arcidiecézi už na některých místech došlo k zabírání arcibiskupských statků. Vyhrocenou situaci únorových dnů pojmenoval arcibiskup Beran ve svém pastýřském listě z 24. 2. 1948, začínajícím slovy: „Nemlč arcibiskupe, nesmíš mlčet!“ Vyzýval k dohodě, zachování právního řádu, ukončení třídního boje a zastavení rozdmýchávání nenávistné atmosféry. Jeho hlas však převálcovaly pochody Lidových milicí, řádění akčních výborů a zatýkání prvních politiků demokratických stran a oponentů nového režimu.

Měla církev reálnou možnost ovlivnit situaci v roce 1948 a probíhající společenské změny?

Je třeba si uvědomit, že církev není politická, ale náboženská instituce a její možnosti ovlivňovat politickou situaci byly i tehdy omezené. Biskupové se snažili hájit zájmy církve také prostřednictvím věřících poslanců lidové a Demokratické strany. Nevýhodou bylo poměrně nové uvedení řady biskupů do jejich úřadů, přičemž mnozí z nich se teprve se svým úřadem a posláním seznamovali. Museli přitom ihned řešit složité otázky majetku, školství atd.

Z dnešního pohledu byl slabostí tehdejších křesťanů pouze minimální a ojedinělý ekumenismus, kdy společný postup při jednáních s představiteli režimu mohl znamenat pro komunisty daleko větší výzvu. Komunisté naopak přešli do protiútoku, úspěšně dosáhli štěpení a kontroly jednotlivých církví. Zdá se, že až tváří v tvář konfliktu s režimem a po vyhlášení otevřeného protináboženského boje v roce 1949 i církevní představitelé, kněží i běžní věřící skutečné záměry komunistů pochopili. Až poté se odhodlali k otevřeným prohlášením na obranu nejen náboženské, ale i obecně lidské svobody – jako například v pastýřském listu biskupů „Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky“.

Kdy začaly na katolíky dopadat první perzekuce ze strany nového režimu? A jak rychle se stupňovaly?

Komunisté nezahájili perzekuci církve – na rozdíl třeba od armády či politiků – okamžitě. Snažili se ji nejprve získat pro podporu svého režimu a udržet zdání náboženské svobody. Chtěli však církev rozložit zevnitř – nalézt v jejích řadách poddajné kněze, ty získat na svou stranu a jejich prostřednictvím pak podřídit církev kontrole.

První proticírkevní opatření zasáhla církevní tisk, některé mládežnické organizace, ojediněle i církevní školy a kláštery. Už v průběhu roku 1948 bylo zahájeno trestní stíhání asi 60 kněží a katolických laiků, obviněných z protistátní činnosti – byli mezi nimi P. František Merth či dominikánští kněží Antonín Zemek a Metoděj Habáň. První kněžskou obětí byl pak P. Vojtěch Rygal z Holešova, zastřelený 27. března 1948 při pokusu o přechod hranic do Německa. Ostrý proticírkevní kurz zahájilo komunistické vedení až v roce 1949 po krachu jednání s církevními představiteli.

JIŘÍ PRINZ
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 25 19. – 25. června 2018

Chudoba hrozí pětině mladých lidí

Pětinu mladých lidí v Česku, což je asi 300 tisíc, ohrožuje chudoba. Vyplývá to z průzkumu, který pro Charitu ČR a Českou biskupskou konferenci zpracovala agentura Median.…

celý článek


Pane, nauč nás modlit se

Aktuální téma Katolického týdeníku se z různých úhlů věnuje modlitbě a jazyku. Skrze oboje bychom měli duchovně růst. Pro sebe i pro ty, které máme rádi a kterým sloužíme.

celý článek


Do Panamy k Jezulátku

Jaké to bude v Panamě? Setkání mládeže s papežem se tam sice uskuteční až příští rok, ale vedoucí Sekce pro mládež P. Kamil Strak začal minulý týden přípravy přímo…

celý článek


Italové si vždycky nějak pomohou

Diplomat a bývalý arcibiskup Trenta (Tridentu) LUIGI BRESSAN nedávno navštívil Prahu spolu se stovkou obyvatel severoitalského horského regionu v údolí Valle di Ledro. Přijeli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay