26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ke starým lidem se dnes neumíme chovat

23. 10. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/43 Strašák zvaný Eldéenka, 23.10.2007, Autor: Karolína Peroutková

České eldéenky provází nevalná pověst. Přesto jsou plné, o jejich lůžka je mezi starými lidmi zájem. Proč? Nad problémem současné péče o gerontologické pacienty hovoříme s ředitelkou Gerontologické a geriatrické společnosti Ivou Holmerovou.

Pověst českých LDN je špatná. Mluví se o neosobním přístupu k pacientům, špatné péči, někdy až o psychickém a fyzickém týrání starých lidí na léčebnách. Je to tak?
Nedá se to takhle zjednodušeně říci. Problém špatné péče na LDN je složitý a je potřeba se na něj dívat z více úhlů.
Léčebny pro dlouhodobě nemocné u nás vznikaly jako základna oboru geriatrie už v 80. letech. Některé byly od začátku dobře odborně vedeny, jiné se ubíraly spíš cestou nekvality, byl to však komplex socialistického zdravotnictví, který se postupně vyvíjel do dnešní podoby. LDN byly ale z tohoto vývoje v roce 1998 odtrženy, a to koncepcí takzvané následné péče, která, byť je velmi nešťastná a i ministerstvo zdravotnictví uznává, že není dobrá, dodnes platí. Definuje takzvanou následnou péči jako cosi neoborového, kde mohou pracovat lékaři jakékoli kvalifikace, kde není nějaká oborová garance a tak dále.
LDN zkrátka neměly šanci svého vývoje, podobně jako jiné zdravotnické obory. Pokud ale mohu obecně posoudit kvalitu péče o geriatrické pacienty u nás, tvrdím, že je jim poskytována spíše kvalitní péče než nekvalitní.

Zmínila jste se před časem o zajímavém srovnání současných českých geriatrických pacientů s pacienty poválečné Velké Británie...
Geriatrie jako samostatný lékařský obor vznikla v Evropě. Jednou z jejích průkopnic byla Marjorie Warrenová, která působila jako lékařka na takzvaných odkladových odděleních v Londýně a okolí. Byla to místa určená těm, kteří ještě nebyli úplně zdraví, ale zároveň „blokovali“ lůžka pro akutnější případy. Zjistila, že asi třetinu jejich pacientů představovali ti, kteří byli ve své nemoci dříve špatně diagnostikováni – a nebyli správně léčeni, další třetinu tvořili ti, kteří se tam dostali prapodivnou souhrou náhod a až v další třetině byli lidé, kteří dlouhodobou a následnou péči opravdu potřebovali. Tohle poznání bylo ve Velké Británii jakýmsi východiskem k dalšímu velkému rozvoji geriatrie, jakožto diferencovaného přístupu k pacientům vyššího věku.
Koncepce takzvané následné péče, jež byla českým ministerstvem zdravotnictví před devíti lety přijata, náš vývoj obrátila zpět a vytvořila u nás podobnou situaci.

Takže na českých eldéenkách skutečně leží tyto neroztříděné tři skupiny pacientů?
Ano. Jediným řešením je nová rehabilitace postavení LDN, aby nebyly synonynem nekvalitní péče, aby se diferencovaly služby podle toho, co pacienti vyššího věku potřebují.
V roce 2002 ministerstvo zdravotnictví přijalo koncepci oboru geriatrie, která počítá jednak s vytvořením akutních geriatrických oddělení, tak i s odděleními sloužícími k doléčení, rehabilitaci, aktivizaci, získání kondice. Doléčení – to je pravý účel LDN: neměly by sloužit k „odkládání“ geriatrických pacientů, ale k jejich návratu domů.

Neodráží české LDN i to, že se dnešní společnost v podstatě neumí ke starým lidem chovat?
Jistě. Protože stáří tabuizujeme, problém seniorů zatlačujeme do pozadí, tak i péčí o ně se neradi zabýváme, případnou nekvalitu raději svalujeme na zařízení, která to mají v popisu práce…
Tento problém se projevuje i ve správném oslovování geriatrických pacientů – nedávno jsem šla za svou známou na jedno věhlasné oddělení, vedle ní ležela starší pacientka, za kterou přišla sestra a řekla: „Babi, vy jste se nám zase pokadila.“
Nejenže to bylo nelaskavé, bylo to i velmi nedůstojné. Proč bychom měli staré lidi oslovovat babi, dědo?

Dotyčná pacientka to vnímala stejně jako vy?
Nevím. Člověk v roli pacienta je do značné míry nucen svou roli akceptovat. Zejména starší generace si s tím neví moc rady, protože je příliš pasivní, není zvyklá dát najevo, co jí vadí. A vlastně ani neví, jak a komu by si měla stěžovat. Vydrží být dlouho pasivní, nechá si líbit téměř vše, pak upadá do agresivity a lítosti. Pomohlo by, kdyby se naučila v léčebnách prosazovat své zájmy a práva – slušným, vstřícným a asertivním způsobem.
Zaměstnanci léčeben často pracují v nevhodných a nevyhovujících podmínkách. Přesto se snaží odvést práci, o které si myslí, že je dobrá – zbytečně agresivní připomínky je pak zraňují. Ale vstřícná kritika, vyjádřená slušnou a zdvořilou formou, je v naprosté většině přijata.
Je to otázka dorovnávání vzájemných pozic, oboustranného sbližování, společné komunikace. Ta je nejdůležitější: nedostatečná komunikace je kořenem mnoha problémů.
Až dospěje do stáří dnešní mladá – asertivní – generace, bude to úplně jiné. My už se ozývat budeme.

Co příbuzní? Ozývají se také, nebo jsou spíš rádi, že se o své nemohoucí příbuzné nemusí doma starat sami?
Na věci se nadává, jak je v Česku zvykem, ale veřejnost v podstatě žádnou změnu ani nechce. Ono totiž lidí, kteří si na eldéenky uloží své nemohoucí babičky a dědečky a jednou za čas si přijdou pro jejich důchod, je bohužel docela dost.
Nahrává jim i to, že v léčebnách mohou pacienti setrvat opravdu dlouhodobě, a to zcela zdarma, bez vlastního přispění – díky nedokonalému systému návaznosti zdravotní a sociální péče. Vyskytují se i případy, kdy léčebna pacienta rehabilituje, on je schopen propuštění, těší se domů a najednou rodina začne tvrdit, že už mezitím prodala jeho byt, nebo v něm někdo bydlí, zkrátka nemohoucího seniora už domů nechce. Pacient to samozřejmě vycítí a „zlomí“ ho to, upadá do apatie, chce umřít a brzo také umírá. Jeho špatný stav pak padá na hlavu léčebny, ačkoli ta je v tom nevinně a udělala tu nejlepší práci, kterou mohla.

Na postoji veřejnosti k LDN se projevuje jistě i to, že je zvyklá mít ve zdravotnictví hodně věcí „zadarmo“…
Ano, jsme zvyklí přijímat věci zadarmo a pak na ně ještě nadávat. Jestliže platba pojišťoven se pohybuje mezi 600–800 Kč za lůžko a den, tak si spočítejme, co je možné za tuto částku pořídit. Spočítejme si služby, množství práce, materiál, vezměme v potaz, kolik stojí ubytování v klasických ubytovacích kapacitách, a srovnejme to s léčebnou, kde poskytují kromě ubytování a „plné penze“ rovněž veškerou péči, rehabilitaci, léky… Je to také otázka našeho reálného očekávání, co bychom chtěli – co je zahrnuto už ve standardu a co bychom si měli tedy nárokovat a na co bychom si museli už sami doplatit.
Pravděpodobně proto, že tento systém je tak nesmírně výhodný pro mnohé rodiny, ani není ochota mnoho měnit. Proto je strašně důležité, aby se o tom začalo diskutovat, nejen v rámci LDN, ale v systému vztahu společnosti k seniorům vůbec. Když dá rodina dítě do nějaké nemocnice, léčebny nebo kamkoli jinam, velmi dobře si ohlídá, jak se k němu chovají, jaká je kvalita služeb. Na seniory ale zatím pořád pohlížíme jako na ty méně důležité, pro něž je cokoli dost dobré…


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou