Kdo by se děsil, kdo by se třás?

Vydání: 2019/43 Církev se modlila za misie, 22.10.2019, Autor: Karolína Peroutková

Někdo má ty hřbitovní procházky rád. Náhrobky dokážou prozradit mnohé: jak si místní cení svých předků, jak se jim žije dnes. Jiný se ale krchovu zdaleka vyhne. Je totiž zároveň připomínkou toho, jak pomíjivý je náš čas.


Křesťané dávají přednost postupnému návratu těla přírodě před jeho umělým a rychlým spálením. Ilustrační snímek Miroslav Novotný/Člověk a Víra


Místní zvyklosti, historii, ale hlavně víru v život věčný odráží to „místo poslední“. Jako na dlani může návštěvník přehlédnout vzorně opečovávaný a přehledný hřbitov moravské vesnice, jinde zase zabloudit v rozvalinách pomníků kdesi v Sudetech. Kudy tady dál? Jinak působí rozsáhlé „bludiště“ pražských hřbitovů s cennými monumenty a slavnými jmény, ke zcela odlišnému zamyšlení vybízí zase polozborcené náhrobky židovského hřbitova.

Poetové s oblibou luští jména a nápisy. Obvyklé „Odpočívej v pokoji“ či „Vzpomínáme“ občas nahradí básníci, třeba oblíbený Josef Václav Sládek: „V náručí Boží, odkud jsme vyšli, večer se všichni sejdeme zas. Kdo by se děsil, kdo by se třás?“

Na hřbitovní procházky lze také pohlížet jako na uměleckou galerii – mnohý náhrobek je cennou památkou. Komentovaná prohlídka proto nabízí zajímavé čtení naší minulosti, neobvyklý pohled na čas dávno minulý.

Podstata návštěvy je však stejná, i když mezi náhrobky jen tak nazdařbůh bloumáme – jde o vnitřní zastavení, připomínku pomíjivosti času. Možná jsou pohřby jedním z důležitých mezníků, který pomáhá tuto „marnost“ lépe přijmout. „Pamatuji si zvlášť na jedno rozloučení, kdy umírala jedna vážně nemocná paní. Řekla, že odejde na Zelený čtvrtek. Stalo se tak, v odevzdanosti do Božích rukou. Když jsem pak navštívil její rodinu, měli pocit, že se mimořádně setkali s Bohem, a obávali se, aby tuto zkušenost nepromarnili,“ vzpomíná plzeňský kněz Pavel Petrašovský. Tenkrát to ve Svatém týdnu podle něj ovlivnilo prožívání Velikonoc celé farnosti. Smrt i naděje ve vzkříšení byly jaksi hmatatelně přítomné. A na pohřbu manžel zesnulé při spouštění rakve do hrobu vypustil bílou holubici. „To byla opravdová slavnost vstupu do života,“ dodává P. Petrašovský.

Zažít opravdovou naději

Pohřeb je výbornou příležitostí oslovit ty, kteří se kostelu běžně spíše vyhýbají. Při rozloučení s blízkým ale rádi naslouchají. To potvrzuje i vojenský kaplan P. Josef Konečný, který má podle svých slov raději pohřby než svatby a křtiny. „Při svatbě jsou zpravidla duše přítomných roztěkané. Zato při pohřbu je mysl přítomných více pohnuta, koncentrována na slova Ježíše Krista. A právě to je prostor a chvíle, kdy on může do takto připravených duší vstoupit a potěšit je útěchou a nadějí,“ říká kněz. Při společné modlitbě a zpěvu pak mohou všichni podle něj zažít opravdovou naději z Ježíšova příslibu věčného života. „Takovou duchovní atmosféru víry a naděje jsem asi nejsilněji zažil při pohřbu mé maminky, nejvíce ve chvíli, kdy jsme vycházeli z kostela na hřbitov za burácení varhan při zpěvu: „Aleluja, živ buď nad smrtí slavný vítěz…!“ vzpomíná P. Konečný.

Připomínka velikonočního vzkříšení, symbol holubice, která zamíří do oblak, a snad i hmatatelný pocit obrovské naděje pak dokáže temný krchov až zázračně proměnit. „Pohřbů, které vyzněly jako slavnostní poděkování za dar života, jsem zažila celou řadu. Takový bych ráda měla i já,“ přeje si lékařka Marie Svatošová a dodává: „A moc si přeju, aby při něm (bez ohledu na liturgické období, vždyť u Boha není čas) svižně, zvesela a z plných plic zazněla některá velikonoční píseň. Třeba ta z evangelického zpěvníku: ‚Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal, smrt už nemá práva, tys Vítěz a Král!‘ Za splnění tohoto přání předem děkuji.“

KAROLÍNA PEROUTKOVÁ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 46 12. – 18. listopadu 2019

Pouť završí setkání s papežem

Na pouť do Říma se o uplynulém víkendu vypravilo více než dva tisíce poutníků z České republiky. Ve Věčném městě děkují za třicet let svobody a připomínají si…

celý článek


Co přinesl 17. listopad církvi?

Před třiceti lety, v listopadu 1989, se v Československu zhroutil komunistický režim. Po čtyřiceti letech nesvobody se s pádem rudé totality otevřely nové možnosti i věřícím v Boha.

celý článek


Když se řekne 17. listopad

Sametová revoluce se v novodobých českých dějinách pokládá za důležitý milník. Někdo oslavuje nástup svobody – včetně svobody vyznání, jiný možnost podnikání,…

celý článek


Potřebujeme silné příběhy

Dobrým občanem se člověk rodí, nebo stává? Ptáme se P. JOSEFA PROKEŠE, který vyučoval náboženství a religionistiku na českobudějovickém Biskupském gymnáziu po sedm let.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay