Vydání: 2012/22 Papež přijal českého premiéra, 30.5.2012, Autor: Jan Paulas

Kdysi před mnoha lety jsem na jednom semináři z estetiky zažila diskusi, která začala u otázky katarze v umění a skončila u katarze náboženské: třeba jak to mají ti katolíci jednoduché, když jim stačí vlézt do zpovědnice a pomodlit se pětkrát Otčenáš – a je po problému. Diskuse ale pokračovala dál a skončila u otázky existence Boha. K čemu lidé vlastně potřebují Boha, když jeho existenci stejně nejde dokázat?

V té chvíli profesor zvedl hlavu a pravil: „Také jsem jednou byl při takovéto diskusi. Po jedné z dívek, která byla katolička, chtěl nějaký hoch, aby mu přednesla argumenty svědčící o existenci Boha. A ona řekla: Já nepotřebuji argumenty, protože já věřím. A víra žádné argumenty nepotřebuje.“

Když zaslechneme polemiku mezi věřícím a nevěřícím, můžeme mít často pocit, že jde o lidi jakoby z jiných světů. Argumentují totiž obvykle způsobem, který pro druhého žádným argumentem není. Zkusme si takový rozhovor nastínit aspoň ve velmi zjednodušené podobě:

Věřící: „Bůh je stále s námi a dává nám vše, co máme.“

Nevěřící: „Mně Bůh nikdy nic nedal, všechno jsem si musel vydobýt sám.“

„To se ti jen zdá. Tvé úsilí je potřebné, ale bez Boha by nebylo k ničemu.“

„A co Boží zodpovědnost? Jak to, že dopustí, aby lidé umírali hladem, aby docházelo k válkám, k utrpení nevinných?“

„Lidé mají svobodnou vůli a zlo si dělají navzájem. Bůh s tím nemůže nic dělat právě proto, že dal lidem svobodnou vůli. Ale člověka neopouští ani v jeho neštěstí a ty, kteří na světě nezaslouženě trpěli, odmění po smrti.“

„A co vesmír? Kde ten Bůh vlastně je? Sedí na obláčku a pozoruje, jak se tu pinožíme?“

„To je sice hezká představa, ale tak to není. Bůh je všude, nepotřebuje žádný obláček. Je všudypřítomný. V Bohu dýcháme a jsme.“

„Jenže i když se smířím s touto představou, stejně mi to nevysvětlí, kde jsme se vzali a proč tu vůbec jsme?“

„Bůh je stvořitel všeho, nepotřebuje k tomu žádné důvody, nemusí se nikomu zodpovídat. My jsme jeho děti – a tak jako děti často nechápou, co a proč dělají rodiče, ani my často nechápeme jeho záměry a plány.“

„Jenže existence Boha celý problém jen posouvá o patro výš. Vůbec nic neřeší. Kde se vzal Bůh? Stvořil ho nějaký další Bůh nad ním?“

„Bůh je od věčnosti. Víc nevím a ani nepotřebuji vědět. Věřím, že jednou to pochopím.“

„Nebo budeš hrozně zklamaná, až umřeš a zjistíš, že jsi celý život obětovala bludu.“

„Věřím, že ne. A pokud ano, když přece jen přistoupím na tvou argumentaci, nebudu o tom vědět a bude mi to jedno.“

Jistě, takovýto rozhovor je pořád lepší, než když spolu dva nemluví, ale je otázka, zda se za těmito odpověďmi skrývá ještě nějaký prostor k dalšímu tázání. Zda hovor o Bohu mezi věřícím a nevěřícím takto obvykle i nekončí. A zda věřící o otázkách toho druhého vůbec přemýšlí, zda je bere vážně a neodpovídá na ně už osvědčeným způsobem, který do jeho víry nevpustí seménko pochybností.

NÁDVOŘÍ POHANŮ

Papež Benedikt XVI. přišel před více než dvěma lety s myšlenkou vytvářet v církvi jakési „nádvoří pohanů“, tedy prostor, kde by se mohla odehrávat setkání a rozmluvy věřících s nevěřícími. „Mám za to, že i dnes musí církev otevřít cosi jako ‚nádvoří pohanů‘, kde se lidé budou moci napojit na Boha, aniž ho znají, a kde naleznou přístup k tajemství, kterému slouží vnitřní život církve,“ řekl tehdy ve své bilanční promluvě před členy římské kurie. Nejde přitom o zbrusu novou myšlenku, jak by se na první pohled mohlo zdát.

„Nádvoří pohanů“ je novozákonní termín, který označoval prostor v židovském Jeruzalémském chrámu, kam měli volný vstup také příslušníci jiných národností než Židé. Je zajímavé, že papež „oprášil“ tuto vizi tři měsíce po své úspěšné návštěvě České republiky v roce 2009, která ve světě platí za velmi sekularizovanou zemi. Možná mu právě naše země neodbytně připomněla ono „nádvoří pohanů“, tedy v pozitivním slova smyslu jako místo možného dialogu blízko Božího tajemství. Ostatně není náhodné ani to, že před 14 dny při své návštěvě Prahy tuto papežovu myšlenku ve svatovítské katedrále velmi zdůraznil ve své homilii kardinál Christoph Schönborn.