Katolický kvas „matičky“ Rusi

Vydání: 2017/4 Přísaha na dvě Bible, 24.1.2017, Autor: Jiří Gračka

V nejrozlehlejší zemi světa tvoří katolíci jen nepatrnou část obyvatelstva. A po určité období, jehož symbolickým začátkem se staly právě před sto lety dvě revoluce, svoji víru ani nemohli praktikovat. Jak jejich život vypadá dnes?


Papež František a patriarcha ruské pravoslavné církve Kirill se sešli právě před rokem. Snímek ČTK

Podrobné statistiky o počtu věřících a struktuře katolické církve v té které zemi obvykle neukazujeme a často ani nebývají tím nejzajímavějším. V případě Ruska to ale tak úplně neplatí a údaje o řídce roztroušených farnostech na obrovské ploše Ruské federace vypovídá mnoho o situaci, ve které tamní katolíci žijí.

Aspoň stručně: Celé území Ruské federace o rozloze 17 milionů kilometrů čtverečních je rozděleno na čtyři diecéze, přičemž ostrov Sachalin při východním pobřeží je spravován jako samostatná apoštolská prefektura. Metropolitním sídlem je arcidiecéze moskevská, umístěná na severu evropské části Ruska, jih evropské části pak spadá pod diecézi saratovskou, západní Sibiř patří do diecéze novosibirské a východní Sibiř do irkutské. Jen rozloha této poslední diecéze je přitom o něco málo větší než rozloha Evropy.

V celém Rusku se podle ročenky Apoštolského stolce hlásí ke katolické víře 786 tisíc lidí, což představuje zhruba půl procenta obyvatel. Nejvíce, přes půl milionu, jich přitom žije v novosibirské diecézi, kde tvoří podle vatikánských údajů zhruba dvě procenta obyvatelstva. Naopak pouhých 20 tisíc katolíků, tedy jen 0,04 % místního obyvatelstva, najdeme na jihu země, kde je dominantním náboženstvím islám. Katolických farností existuje v celé Ruské federaci celkem 227 a působí v nich 246 kněží – oba údaje lze zhruba přirovnat k jedné menší diecézi v ČR.

O poměrech, které byly přinejmenším donedávna pro katolickou církev charakteristické, dobře vypovídají také osoby všech čtyř současných ruských biskupů. Moskevský arcibiskup Paolo Pezzi pochází z Itálie a saratovský biskup Clemens Pickel z východního Německa. Cizozemský původ naznačují také jména jejich kolegů, Josepha Wertha v Novosibirsku a Cyryla Klimowicze v Irkutsku. Oba se sice narodili v Kazachstánu, který byl tehdy součástí Sovětského svazu, ale patří k národnostním menšinám. Podle výzkumů, spojujících náboženské vyznání a etnický původ, tvoří jen necelou polovinu místních katolíků etničtí Rusové, zato hned 16 % Němci.

Svědectví zachycená na této dvoustraně nicméně ukazují, že po období faktické neexistence katolické církve na tomto území v dobách Sovětského svazu a po bouřlivých 90. letech, k nimž patřily i velké přesuny obyvatelstva, se život katolických farností stabilizuje. Lidé se usazují a společenství věřících katolíků začínají vyhledávat ne pro svůj původ, ale kvůli vlastnímu přesvědčení. V textu o ruském Dálném východě to aspoň říká Oleg Jelčaninov, který sice působí jako jáhen v olomoucké arcidiecézi, ale mládí prožil ve Vladivostoku. A podobně mluví i sestra Marie Filipa Macháčková z kongregace Milosrdných sester sv. Kříže, která pracuje v Permu, na východním okraji Evropy. „Perm je historicky místem vyhnanství, takže ve farnosti máme hodně německých příjmení a je tu i pár potomků Poláků, ale převážná většina jsou místní, kteří se cítí být Rusy,“ upřesňuje sestra.

Na určitá úskalí náboženského prostředí v Rusku upozorňuje historik Alexej Kelin, jehož otec po vítězství bolševiků uprchl do Československa. Pravoslavná církev podle něj během téměř celých tisíciletých dějin fungovala jako sjednocující ideologie a nástroj státního aparátu. Zatímco všechna ostatní vyznání a náboženství byla vnímána jako cizí a potenciálně nepřátelský prvek, konverze k pravoslaví byla po jistou dobu nutným předpokladem státní služby.

Navzdory historickým okolnostem se ale zdá, že vztahy na nižších úrovních a konkrétní spolupráce věřících z různých tradic dnes nefungují úplně špatně. Sestra Filipa i P. Richard, polský kněz, který působí v jedné farnosti saratovské diecéze, si dobré vztahy s bratry a sestrami jiných vyznání a náboženství pochvalují. A pozitivně se do budoucnosti katolicko-pravoslavných vztahů dívá i moskevský arcibiskup Pezzi, který nachází možnosti vzájemné spolupráce na nejrůznějších konkrétních projektech. I ve státě, který využíval pravoslavné víry k upevnění své moci, tak katolíci mohou – slovy sestry Filipy – působit jako kvas v těstě.

JIŘÍ GRAČKA
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma



Aktuální číslo 8 21. – 27. února 2017

Plesy a veselí vystřídá půst

Plesové a masopustní veselí ve farnostech vrcholí o tomto víkendu. Osmá neděle v mezidobí je před postem tou poslední v zelené liturgické barvě. Na Popeleční středu…

celý článek


Služba, která končí minikoncertem

Za nenápadnými dveřmi v zadní části kostela sv. Mořice v Olomouci se zvedá dřevěné schodiště. Toho, kdo se nezalekne občasného zhoupnutí na nějakém uvolněném stupni,…

celý článek


První měsíc Trumpovy vlády

V těchto dnech uplynul první měsíc od chvíle, kdy do Bílého domu usedl nový americký prezident Donald Trump. Jak se v novém úřadě uvedl?

celý článek


Hlavní je neztrácet motivaci

Česká populace stárne. Je také čím dál víc osamělá. Podle Českého statistického úřadu u nás žije asi půl milionu seniorů v jednočlenné domácnosti.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay