Jsme jen „kolegové marnotratných“

Vydání: 2016/13 Papež zahájil Svatý týden, 22.3.2016, Autor: Jan Paulas

Kdo jsou dnešní marnotratní synové? Co je motivuje k návratu do církve? A jakou pro nás mohou představovat výzvu či obohacení? Nad těmito otázkami se zamýšlíme s pastorálním teologem Mons. ALEŠEM OPATRNÝM.


Giuseppe Molteni: Zpověď (1838).Repro KT

Patrně neexistují žádné průzkumy, ale lze uvést nejčastější důvody toho, proč lidé opouštějí církev jako onen marnotratný syn? A bývá to dnes jiné než dřív?

Těch důvodů, proč lidé opouštějí církev, je nepřeberné množství. Můžeme ale udělat jedno zásadní rozdělení: Za totality opouštěli mnozí církev kvůli politickému tlaku. Šlo jim mnohdy o zaměstnání (učitelé, vojáci z povolání), jindy o kariéru. V dalším případě se jen přizpůsobili tehdejšímu trendu. V době svobody, kterou prožíváme, takového důvody nejsou. Jde tedy v zásadě o důvody osobní, které někoho z církve odvádějí. Nebo o situaci, kdy dotyčný člověk vlastně neshledává důvody k tomu, aby v aktivním životě v církvi pokračoval. To ale nemusí vždy znamenat, že ztratil svůj vztah k Bohu, byť to byl vztah poněkud nedokonale vybudovaný.

A jaké bývají časté příčiny jejich návratů?

Návraty jsou opět různé, podobně jako odchody. Někdy člověk jaksi zabloudil, dal se na jinou cestu, a po čase pochopil, že je to cesta špatná a vrací se. Nebo se jeho životní podmínky natolik změnily, že se mu po nějaký čas jeví jako nemožné pokračovat přitom v dosavadním způsobu života z víry. A vrátí se, až tyto okolnosti zvládne tak, aby měl pro víru zase pochopení a zařadil ji do života. Jiný si po nějaký čas „užívá života“ a potom zjistí, že to zrovna ráj není. A někoho přivede zpět trápení, neštěstí, ztráta. Ovšem stejné důvody vedou u jiných zase naopak k odchodu nebo aspoň k vzdálení se od Boha, o kterém se domnívají, že je nechal na holičkách.

Jde většinou o starší lidi, kteří si chtějí urovnat život a vztah s Bohem?

Typické pro stáří je, že se v tomto období života člověk poměrně snadno vrací k tomu důležitému, co prožil, a mnohem méně je schopen přijímat věci, které jsou pro něho nové. Mnohdy je třeba takovému člověku pomoci, aby navázal na to, co prožil. Musíme ale počítat s tím, že řada dnešních starších lidí v oblasti křesťanství nic neprožila, takže nemají ve víře na co navázat. Mnozí však mají vzpomínky na druhé lidi nebo pozapomenuté osobní ideály, ke kterým se mohou vrátit. I to má zřejmě velkou cenu. Pokud si urovnávají život před svým svědomím, ať už bylo nebo nebylo formováno křesťanstvím, je to velmi důležité. Protože zásadní úkol stáří a závěru života je smíření. Avšak na té úrovni, na níž je toho konkrétní člověk schopen, nikoliv na té, kterou by mu druzí předepsali!

Jak takové lidi, kteří se vrací po mnoha letech či desetiletích do církve, nejlépe zapojit do života farnosti? Co se osvědčuje?

Je třeba dát pozor, abychom těmito lidmi nechtěli manipulovat. Pokud chceme prospět jim, a ne naší představě o jejich životě, musíme se snažit rozpoznat, po čem touží. Někdo se chce včlenit do života farnosti a jiný chce po nějaký čas nebo i napořád zůstat se svou vírou spíš v soukromí. Mnohé záleží na jeho dosavadním stylu života. Jistě nemá důvod, aby přijímal takový styl, jaký mu hodní křesťané „předepíší“.

Co když tyto lidi farníci kvůli jejich minulosti (např. bývalá komunistická učitelka) nepřijmou nebo k nim mají nedůvěru? A ti se cítí ve farnosti osamoceni?

Je pravda, že návrat nebo jakákoliv forma konverze je snazší v anonymitě většího města než v malém městě nebo na vesnici, kde ví téměř každý o každém mnohé z přítomnosti i minulosti. A je třeba i pochopit, že pro mnohé není snadné uvěřit, že jde o skutečnou proměnu, a ne jen o nové přizpůsobení se okolí. Zvlášť, když na navrátilci není vidět žádná lítost nebo snaha po nějakém odčinění případných škod druhých. Bez pokory se tito lidé neobejdou. A také bez vytrvalosti v dobrém, která aspoň některé v okolí po čase přesvědčí, že jde o změnu opravdovou.

Čím mohou farnost obohatit?

Každé obrácení je svědectvím o Boží lásce a moci. Ale věrohodným pro farnost či okolí se stane takový obrácený či navracející se člověk většinou až po čase, kdy se opravdu osvědčí.

Ve zmíněném podobenství o marnotratném synu vychází otec na zápraží svému synovi vstříc, nesedí doma. Umíme my na návrat marnotratných synů v církvi správně čekat?

Kdo je ze svého křesťanství šťastný, ten zpravidla také dokáže prožít radost z návratu toho, kdo se ztratil. Kdo má ale dojem, že jeho snaha o dobrý křesťanský život je jen námaha a odříkání toho, co by si jinak rád dopřál, ten se bude nejspíš podobat staršímu synu, který na svého povedeného bratříčka opravdu nečekal a nepřijal ho. A kdo si chce především udělat „čárku“, že někoho přivedl nazpět, ten vlastně chce prospět sobě, a to ještě na účet druhého.

Jak by mohlo to vycházení vstříc marnotratným synům vypadat? Co je důležité?

Nezapomeňme, že skutečný křesťanský návrat je návratem k Bohu, nalezením Boha a nalezením nového vztahu k němu. Do jaké míry jsme k tomu potřební my, záleží v každé situaci na „Boží režii“. My totiž nejsme milosrdní otcové, ten je jen jeden – v nebesích. My jsme „kolegové a kolegyně marnotratných“ nebo polepšení starší bratři! Kdyby nevyšel ztraceným vstříc nebeský Otec, my bychom toho nemohli mnoho nabídnout.

Jak může i nám, starším bratrům z onoho podobenství, pomoci právě vyhlášený Svatý rok milosrdenství?

Pokud někdo promění Rok milosrdenství pouze ve snahu o konání milosrdných skutků, udělá jistě dobře, ale bude v pokušení pýchy nebo mu brzy dojdou síly. Pokud někoho přivede Rok milosrdenství k většímu či hlubšími objevení milosrdného Boha, tedy Božího milosrdenství, potom je tu naděje, že v něm něco změní. A bude schopen být nejen sám milosrdným, ale také svědkem a ukazatelem k milosrdenství druhým. Což je žádoucí.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články



Aktuální číslo 31 26. července – 1. srpna 2016

Předseda Francouzské biskupské konference: Cílem této války jsou křesťané i muslimové

AKTUÁLNĚ: Zahajovací bohoslužba Světového setkání mládeže v Krakově, které se zúčastnilo v dešti na 200 tisíc lidí, se nesla v památce toho rána zabitého francouzského…

celý článek


Mladí Češi vyrazili za papežem

Spoustu radosti, obrovskou polskou pohostinnost i chvíle v usebranosti při návštěvě bývalého koncentračního tábora v Osvětimi zažívají v Polsku statisíce mladých lidí…

celý článek


Cesta z egoismu, či duchovní nemoc

Věřící člověk snadno nabude dojmu, že je dobré vyhovět druhým, pomáhat, i když na to třeba zrovna nemá úplně čas a síly. Vždyť kolik lidí se vydalo pro druhé a…

celý článek


Dotazník KT

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay