Vydání: 2009/6 Tři pochodně svědomí , 4.2.2009, Autor: Tomáš Halík

Před čtyřiceti lety vzrušila svět zpráva, že se v malé evropské zemi okupované už několik měsíců vojsky Varšavského paktu na protest upálil před sochou národního patrona mladý student. Televizní stanice přenášely záběry z Prahy: pochod studentů, zástupy lidí, kteří se přišli poklonit před studentovu rakev na univerzitní nádvoří, a jeho pohřeb, jenž byl výmluvnou manifestací národního smutku nejen nad tragicky ukončeným mladým životem.

Jan Palach se neupálil na protest proti okupaci samé, nýbrž proti jejím důsledkům, které se v té době začaly projevovat: národní vůle k odporu začínala ochabovat, režim chytře, krůček po krůčku, utahoval smyčku a dusil poslední zbytky politických výdobytků Pražského jara. Začínala se tragédie morální korupce společnosti a student Jan se stal svou absolutní obětí světlem, které mělo v šeru polopravd, naivních iluzí a záměrných lží prorockým, varovným a burcujícím způsobem osvětlit tuto pravdu o nás samých, o národní situaci, o smyslu doby, do níž jsme byli postaveni. V době, kdy mnozí začínali dávat přednost zachování kariéry před ctí, mladý Čech jménem Jan ukázal, že pravda váží víc než život – a že život je dokonce něčím mnohem víc než jen „biologickou existencí“, že je příležitostí vydat svědectví pravdě.

SEBEVRAŽDA, NEBO OBĚŤ?

Nikdy nezapomenu na onu noc, kdy jsem pod zimníkem nesl posmrtnou masku svého spolužáka Palacha na zádušní mši do malostranského kostela sv. Tomáše a odtud na Filozofickou fakultu. V srdci mi doznívaly debaty, které jsem tenkrát vedl s některými křesťany, kteří Janův čin odsuzovali jako sebevraždu. Podobné skutky protestu byly přece dosud známy jen mezi buddhistickými mnichy! Mezi křesťany se vždy najdou tací, kteří cokoliv rychle a bez velkého přemýšlení zatratí jen proto, že je to cosi nebývalého a nevejde se to do jednoduchých myšlenkových přihrádek. Argumentoval jsem jim slovy G. K. Chestertona: Sebevrah je člověk, který pohrdá životem, zatímco mučedník je ten, který pohrdá smrtí. Ne, Jan nevrátil nevděčně „vstupenku do života“. Nehledal smrt, nýbrž riskoval vlastní život, aby si lidé uvědomili cenu pravdy a svobody. S velkým ulehčením jsem pak přijal slova biskupa Tomáška, kardinála Berana a samotného papeže Pavla VI., kteří s plným porozuměním ocenili mravní hodnotu Janovy oběti. Oběť znamená potvrzení hodnoty toho, co člověk obětuje, i toho, pro co to obětuje – a zejména toho, pro něhož to obětuje. Jestliže obětuji svůj čas či peníze, abych pomohl určitému člověku, dávám mu tím najevo, že si jej a jeho dobra vážím víc než svého volného času a prostředků. Jan Palach ukázal, že si víc než svého vlastního života váží nás, české společnosti – a toho, abychom se mravně nezaprodali a nezkřivili. Byla to výzva, abychom si vážili sami sebe, abychom si byli vědomi své důstojnosti svobodných lidí. O naději – jakkoli politicky pomíjivou – na vnější svobodu jsme přišli již v srpnu 68, teď šlo však o svobodu vnitřní, kterou člověk může ztratit jen svou vlastní zradou. Janův čin odsuzovali političtí pragmatici: vždyť nepřinesl žádný viditelný výsledek! Vyvrácení této námitky muselo dlouho čekat. Při dvacátém výročí Janovy smrti začaly v Praze demonstrace, které byly podstatným krokem na cestě definitivního osvobození od režimu, jenž stál na lži, násilí a ruských tancích. Zrno pšeničné, které odumřelo samo sobě, přineslo užitek stonásobný. A dnes zas uvažujme o tom, jak si svobody, za niž Palach a Zajíc položili život, vážíme a jak s ní zacházíme!